Kniha čtenářům představuje jedno období z historie pardubického regionu – období tzv. normalizace, tedy 70. a 80. let 20. století. Zaměřuje se přitom zejména na oblast politiky, kultury a především médií, která jsou stěžejním tématem knihy. Předkládaný text se věnuje dosud neprobádaným kapitolám pardubické historie, například příběhu studentů Vysoké školy chemicko-technologické, kteří v roce 1969 stanuli před soudem kvůli karikaturám ve studentském časopise, nebo vzpomínkám tehdejších novinářů na jejich práci. Velká pozornost je věnována událostem Pražského jara a srpnové okupace v Pardubicích – událostem, které ovlivnily dění v dalších dvaceti letech. Autorka při psaní knihy čerpala kromě dobových článků a dokumentů vydaných okresním národním výborem a okresním výborem KSČ v Pardubicích také z rozhovorů s těmi, kteří byli aktéry či svědky popisovaných událostí. Kniha nabízí jak badatelské obci, tak široké veřejnosti možnost nahlédnout do vybraných zákoutí okresního dění v Pardubicích v posledním dvacetiletí před sametovou revolucí – nejen prizmatem kulturní rubriky tehdejších novin – a je příspěvkem k poznání nedávné historie tohoto regionu.

Cílem článku je představit výsledek výzkumu využívajícího metody orální historie k poznání postojů a práce českých novinářů a novinářek, působících v 70. a 80. letech 20. století v regionálních (krajských a okresních) médiích řízených komunistickou stranou. Rozhovory byly vedeny celkem se 13 novináři a novinářkami z celkem 7 redakcí z různých měst České socialistické republiky. Výzkumná část článku je tedy rozdělena do pěti podkapitol v souvislosti s hlavními výzkumnými otázkami: autocenzura; zpětné hodnocení práce a úlohy (regionálního) komunistického tisku; vztah ke KSČ, výběr témat a vliv externích subjektů a preferovaná vs. zakazovaná témata; a poslední část, zahrnující konkrétní případy, kvůli kterým se novináři a novinářky dostali do potíží, většinou na základě publikovaného materiálu, který nevyhovoval politice KSČ.