Studie podává základní přehled klíčových faktorů a událostí ve vztazích mezi oběma německými státy od začátku vlády Helmuta Kohla do pádu Berlínské zdi (1982 – 1989). Ty vykazovaly velké množství specifik, protože jak Spolková republika, tak do velké míry i NDR vazby k druhé části rozděleného Německa nevnímaly jako standardní součást zahraniční politiky. Po nástupu Helmuta Kohla na místo spolkového kancléře se vztahy mezi východním a západním Německem začaly rozvíjet s překvapující intenzitou, což je nutno připsat zejména tristní situaci východoněmeckého hospodářství trpícího vysokým zadlužením. Navzdory globálnímu ochlazení v důsledku nové eskalace studené války tak oba německé státy dospěly k řadě významných dohod s vrcholem v podobě dvojí miliardové půjčky poskytnuté východoněmeckému režimu. Další prohlubování spolupráce mezi Bonnem a východním Berlínem (tzv. koalice rozumu) nakonec zastavil až generální tajemník KSSS Černěnko, protože SSSR měl obavy z ekonomické závislosti NDR na západním Německu. Klíčovou událost v německo-německých vztazích představoval nástup Michaila Gorbačova, za jehož vlády sovětská zahraniční politika prošla radikální proměnou. Podle Gorbačova NDR oslabovala socialistický blok svou neschopností zavést vlastní verzi perestrojky, zatímco Spolková republika se na konci 80. let stala pro Moskvu tím nejdůležitějším evropským partnerem. Padly i sovětské námitky proti Honeckerově návštěvě Spolkové republiky, která se odehrála v září 1987. Dojem relativní stability východoněmeckého režimu vzal za své během dvou let. Jedním z klíčových faktorů tak rychlého zhroucení byly obrovské nárůsty počtu lidí, kterým režim dovolil podívat se na Západ. V kombinaci s Honeckerovou nechutí pustit se do zásadních reforem dospělo mnoho obyvatel NDR k radikálnímu řešení emigrovat. Po otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem a vlnách uprchlíků mířících na Západ přes zastupitelské úřady ve třetích zemích se Berlínská zeď stala de-facto zbytečnou.

Studie zachycuje vznik a průběh první vlny východních Němců, kteří chtěli emigrace na Západ dosáhnout dlouhodobým obsazením zastupitelských úřadů Spolkové republiky. Ta se neodehrála v roce 1989, ale už o pět let dříve; uprchlíci z roku 1984 tedy mohou být považováni za ty, kteří ukázali cestu k masovému exodu v roce 1989. Samotná krize v Lobkovickém paláci trvala od začátku října 1984 do poloviny ledna 1985, v průběhu více než tří měsíců se na velvyslanectví SRN v Praze vystřídalo téměř 200 uprchlíků. Hledání řešení zabralo hodně času a bylo výrazně poznamenáno nechutí sovětského a československého vedení pomáhat NDR z důvodu její snahy prohlubovat spolupráci s kapitalistickou Spolkovou republikou. Režim ve východním Berlíně neustoupil a uprchlíkům přímou cestu z Prahy do SRN neotevřel. Po jejich vynuceném návratu je však pravděpodobné, že naprosté většině těchto lidí byla nakonec žádost o trvalý výjezd schválena. Tyto události jsou takto podrobně analyzovány vůbec poprvé.