Kapitola je publikačním výsledkem konference Identita-Diferencia, která sa konala r. 2010 v Smolenicích, SR. Dedikaci ke grantu GA UK dokládám v příloze.

V článku se zabývám zkušeností hereckého rozdvojení (herec – role, kterou ztvárňuje), které bylo v dějinách hereckých teorií označené D. Diderotem jako herecký paradox. Na tuto problematiku nahlížím skrze vlastní zkušenost s improvizační disciplínou Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Článek tak představuje systematickou část mého výzkumného záměru.

Abstrakt:
Herecký paradox formuloval Denis Diderot jako rozpor v tom, co herec na scéně představuje a co ve skutečnosti prožívá. Podle Diderota emoce herce nejsou skutečné a je vůči své roli chladným pozorovatelem. Opačnou polohu formulace hereckého paradoxu představuje tzv. herectvo prožívání, které naopak vyzdvihuje herce plně odevzdaného své roli, zapomínajícího sebe sama.
Tyto dvě krajní pozice popisují zkušenost dvou odlišných rozdvojení „já“, které definují hereckou situaci. Jedna představuje herce, který má sama sebe plně v rukou, druhá situaci, kdy se naopak sebevztah herce rozpadá, přepadajíc síle, která ho svou intenzitou přesahuje. Vůči těmto dvěma pozicím formuluje článek tezi, že hereckou situaci ve skutečnosti zasahuje mnohem hlubší paradox: herce představujeme jako současně prožívajícího i reflektujícího, aktivního i pasivního, intencionálně zaměřeného, i ve vleku cizí intence. Tento způsob prožívání tematizujeme jako oddálení původce zkušenosti a reflektujícího tuto zkušenost.

Jde o kapitolu v kol. monografii ke knize F. Nietzscheho Lidské, příliš lidské. Jsem společně s J. Pucem editorkou této knihy a také autorkou předmluvy. Kniha jako celek je vyústěním dvou kolokvií, které se konali v rámci studentského projektu na FF UK podporovaného z prostředků Specifického výzkumu na r. 2009, č. 224113. Moje kapitola v rámci 2. Oddílu knihy s názvem „Umění, výchova, styl“, je dedikována GA UK, viz příloha.

Tématem kapitoly je kritika pojmu uměleckého genia a tvůrčí schopnosti u Friedricha Nietzscheho v díle Lidské, příliš lidské. Nietzsche se tady vyrovnává s německou romantickou tradicí myšlení uměleckého génia u Kanta a Schopenhauera, součástí které je i jeho vlastní rané dílo (Zrození tragédie). Kapitola je tedy realizací první části mého projektu Výzkumů tvůrčí zkušenosti zaměřené na historické perspektivy v německé tradici od Kanta po současnost.

Abstrakt:
Hlavním tématem článku je kritika romantického pojmu génia a jeho tvůrčích schopností, kterou Nietzsche provádí v IV. hlavě svého díla Lidské, příliš lidské. Text se člení na dvě části. První analyzuje géniovy vlastnosti jako inspirace, náhlost vznikání díla, tvůrčí intuice, vrozené schopnosti génia jako součást Kantovy a Schopenhauerovy metafyziky umění, kterou Nietzsche odmítá z pozice nově ohlašované vědecké filosofie. Radikální kritika nahlížející tyto géniovy vlastnosti jako neudržitelné iluze současně představuje nové pojetí génia, kterého vyznačují pouhé lidské vlastnosti.
Druhá část článku tematizuje novou podobu génia převlečeného za svobodného ducha ve vztahu ke kultuře naopak v kontinuitě Nietzscheho myšlení a v návaznosti na jeho předešlá díla (Nečasové úvahy, Zrození tragédie). Ve skutečnosti až génius, který je pouhým člověkem, naplňuje Nietzschovu intuici o výjimečné lidské bytosti z jeho raného díla. Génius s lidskou tvořivou schopností nabízí kultuře víc než objektivní génius tvořící nevědomě a náhodně – možnost být odpovědí na její dějinnou situaci.

Článek vznikl při příležitosti konference k 20. výročí osamostatnění studijního oboru estetika na PU v Prešově, SR. Dedikaci GA UK na poslední straně článku přikládám.

Charakter této akce mi umožnil reflektovat postavení a charakter reflexe umění, uměleckého díla a tvůrčí činnosti umělců mezi ustanovenými univerzitními disciplínami: estetikou a filosofií. Jednou z klíčových otázek článku je spojení teorie a umělecké praxe, která je pro mě zdrojem reflexe tvůrčí zkušenosti.

Abstrakt:
Článek je rekapitulací některých napětí, které se formovali v procesu ustanovení estetiky jako univerzitní disciplíny během 250-ti let její existence, pohledem na současné podoby výuky estetiky na českých a slovenských univerzitách a pojmenováním současných trendů v profilaci estetiky vůči filosofii a praktickým uměleckým oborům.
Rozpory, kterým estetika čelí od doby svého založení, jsme shrnuli do tří otázek: 1. Zaměřuje se studium estetiky na kreativní nebo kritické schopnosti studentů? 2. Jsou krásné vědy legitimovány kognitivně nebo sociálně-eticky? 3. Jak je možná estetika jako věda pokud je vědou o jedinečném?

Skrze nastíněný projekt fenopraxe se autorka pokouší na konkrétním příkladu tzv. dialogického jednání ukázat, nakolik je možné transformovat resentiment v osobní sílu a nakolik se tímto procesem transformují filosofické pojmy pro dualitu aktivity-pasivity, já-ne-já, vnitřek-vnějšek, moci-bezmoci. Všímá si rovněž toho, nakolik má být a v jakém smyslu konkrétně filosofie osobní, aby v ní mohlo dojít k faktické proměně myšlení, postoje ke světu, přesvědčivosti. Praktické popisy se v závěru textu pokouší diskurzivně uchopit pomocí pojmu topologie sebevztahu a postoje tzv. uvolněné pozornosti.

V tomto článku formuluji několik principů, jež určují tvořivou situaci. Jejím východiskem je narušení běžného vnímání a ustálených struktur významů, které se nám může přihodit, ale můžeme si jej navodit i záměrně. Tímto způsobem pracují techniky tvořivého myšlení Edwarda De Bona stejně jako improvizační cvičení z oblasti tzv. theatersports. Jejich cílem je vyřadit přirozený postoj a tak otevírat oblast nevědění. Nejde však o sokratovské nevědění, které klade otázku, a tím předurčuje oblast možného smyslu. Jedná se o radikální otevřenost, která je umožněna formálně vymezeným bezpečným prostorem, v němž si myslitel může dovolit otázky se zdržet. Tento článek ukazuje, jak se tvořivé nevědění liší od hermeneutického pojetí otevřenosti a proč bychom se měli dozvědět něco nového prostřednictvím zdržení se otázky spíš než jejím kladením.