Studie na příkladu Antona Jaszusche zkoumá, jak se umělec a jeho dílo mohou stát nástrojem mocenských vztahů, a to ve smyslu foucaultovského chápání moci. Kontext, v němž Jaszusch tvořil, se během doby několikrát změnil a spolu s ním i interpretace Jaszuschova díla. Na základě podrobné analýzy dostupných dokumentů (periodika, katalogy, odborné články či publikace) práce poukazuje na tyto změny a na umělcovu roli jakožto nástroje mocenských vztahů. Začíná v polovině dvacátých let, kdy výstava Jaszuschova poválečného souboru obrazů v Bratislavě vyvolala spor o „slovenskost“ jeho díla. Kořeny tohoto sporu tkvěly v nové geopolitické situaci, v níž se území Slovenska ocitlo po první světové válce. Vznikem Československa se ze dne na den změnilo postavení obyvatel Slovenska. Ti, kdo se hlásili ke slovenské národnosti, se tak z jedné z uherských menšin stali součástí většinového státotvorného „národa“ — Čechoslováky. Hledání „slovenskosti“, vymezování se vůči Maďarům, Čechům, ale také vůči zbytku Evropy, se po roce 1918 stalo velikým tématem, které samozřejmě neobešlo ani výtvarné umění. V následném období po druhé světové válce, kdy Košice náležely k Maďarskému království, byl Jaszusch prezentován jako umělec „maďarský“. Analýza textů k výstavám nebo články z novin ukázaly, že v tomto období se cenila jeho krajinářská tvorba a také výjevy z vesnického života, jímž se věnoval ve druhé polovině třicátých let. Tento posun zájmu byl v souladu s maďarskou kulturní politikou orientovanou na totalitní Itálii. Na přelomu padesátých a šedesátých let za socialismu se pak interpretace Jaszuschova díla zaměřovala na hledání sociálních témat a antiburžoazních postojů.