Hoď melounem, kdo jsi bez viny ****************************************************************************************** * Hoď melounem, kdo jsi bez viny ****************************************************************************************** 27.1.2012 | Rubrika: Názory | Strana: 8 | Autor: Ladislav Tajovský, Téma: Ostatní Komentáře Když minulý týden létaly po Praze melouny, jeden si říkal, že ministr Dobeš měl vlastně do mládežníci drželi a nevzpomněli vajíčkiády blahé paměti, kdy munici vrhali přímo po adresá jen o mrhání omezenými zdroji, když už to má být ekonomický komentář. Ale vážně. Ne že by studenti a akademičtí pracovníci měli stát na opačných stranách fronto však vystupují v takto dojemné jednotě, není od věci zpozornět už jen kvůli tomuto faktu s se na stranu akademické obce přidají lidé, ehm, od kumštu (v našem případě jsou to konkrét je třeba být ve střehu jako proslulá Krakonošova sojka. Jasně, nebýt podobného spojení v r ale teď je snad opravdu jiná doba. Příliš mnoho „ale“ Je ošemetné psát o jedné konkrétní zájmové skupině, když k ní člověk sá patří. Tak zkusme, zda se lze v takovém případě vyhnout zaujatosti a ryzí subjektivitě. Au je akademikem působícím podstatnou část svého dospělého života ve sféře veřejného školství Vůbec to není tak, že by ministr Dobeš byl vždy a za všech okolností mužem na svém místě – právě naopak. Vůbec to není tak, že by svoboda akademické půdy neměla být hodnotou, za niž ulic. Mezi těmi devadesáti melouny však poletuje tolik „ale“, že mnohé může být nakonec úp jak se to demonstrující snaží prezentovat. K celé debatě o nových vysokoškolských zákonech je důležité připomenout, že mediálně nejvi barikáda sice možná leží mezi ministerstvem a veřejnými školami, ale že je jen hromádkou p té, kterou tak trochu zapomínáme vidět, mezi veřejnými a soukromými (spíš by se mělo říci vzdělávacími institucemi. Tady je totiž skutečné jádro problému, byť povrchnímu pozorovate Představitelé veřejných škol, studenti i pedagogický sbor, by byli na hlavu padlí, kdyby s proti zavedení školného (protože o to jde v první řadě). Jeho oficiální absence jim totiž komparativní výhodu ve srovnání s institucemi, které jsou na přímých platbách od studentů Jestliže zcela oprávněně naříkáme nad kvalitou stále ještě velmi mladých komerčních škol, školnému znamená více než cokoliv jiného zakonzervování současného stavu. Proč? Soudný student si v realitě českého systému univerzitního vzdělávání musí vždy na prvním m školu, kde se školné neplatí – tedy veřejnou. A až poté, co zde neuspěje, vyrazí zaklepat školy, kde ho přijmou s otevřenou náručí – a zkasírují. Logicky tak na neveřejných školách studenti s horšími výsledky u přijímacích či jiných vstupních zkoušek, ať už mají jejich k jakýkoliv důvod. Komerční školy jsou de facto nuceny tyto studenty přijímat a snažit se je až z toho, co zbude, tvrdě řečeno. Pochybný paralelní život Veřejné školy jsou tak v jasně pozici a ty komerční pro ně vlastně ani nepředstavují konkurenci (což by měl být jeden ze důvodů jejich existence – tím druhým je rozšíření nabídky studijních oborů). Zároveň při d hlavu mají veřejné školy maximální motivaci k tomu, aby expandovaly co do kvantity přijíma Soukromé školy mohou konkurovat jedině tím, že nabízejí nikoliv vyšší kvalitu (tedy vyšší by z výše uvedeného důvodu zle pochodily), ale specifické či nedostatkové obory. Nad tím b moc truchlit, kdyby… kdyby to, nikoliv náhodou, nebyly obory, po nichž je vytvářena umělá absurdní poptávka ze strany státní správy, ozbrojených složek, hasičů apod. Díky tomu všemu tak u nás existují paralelní vzdělávací systémy, které si navzájem konkuru by si konkurovat dost možná ani neměly. Odkládání zavedení školného – ono se ale vůbec zav stačí jej přestat zakazovat – znamená jen jistotu toho, že české vysoké školství bude dál noze. A že bude produkovat absolventy, jejichž lidský kapitál je nižší, než by mohl být. Studenti i pedagogové tak často a z nemalé části zbytečně vynakládají své síly tam, kde př výsledek. A děti méně vzdělaných, a tudíž v průměru i méně majetných rodin končí paradoxně školného na veřejných školách stále více na školách komerčních, kde platí tolik, že by si největší protržní jestřábi mezi našimi politiky nedovolili byť jen potichounku vyslovit. *** Mediálně nejviditelnější barikáda sice možná leží mezi ministerstvem a veřejnými školami, hromádkou písku proti té, kterou tak trochu zapomínáme vidět, mezi veřejnými a soukromými říci komerčními) vzdělávacími institucemi.