Velká školská mystifikace ****************************************************************************************** * Velká školská mystifikace ****************************************************************************************** 28.1.2012    Lidové noviny    Strana 21    Orientace     PETR KAMBERSKÝ        Studenti bojují proti omezení akademických senátů. Ale volit je chodí jen pár lidí ze sta Čtenáři Orientace jsou převážně vzdělaní a přemýšliví. Dostane-li se nepříliš oblíbená vlá neoblíbený ministr do křížku s Českou konferencí rektorů, pak instinkt velí postavit se vš akademiky. Jenže právě vzdělání a rozum nás nutí, abychom instinktům slepě nepodléhali. Te jen komplikovanější. Pokud si dvakrát odmyslíme Václava Klause (tedy otce i syna), nevěří už ministru školství tělovýchovy Josefu Dobešovi nejspíš nikdo. Smutné na tom je, že veřejnost pak odmítá i ty které jsou prostě dobré.             Před pár týdny přišel například Dobeš s návrhem, aby ředitelé škol mohli v pří zahýbat s časem přestávek. Žádné nařízení. Žádný diktát. Jen větší svoboda. Přesto vypukl že rozumný návrh úřad během několik hodin stáhl. Tomáš Feřtek z občanského sdružení Eduin, koncesovaný Dobešův odpůrce, nad tím jen kroutí hlavou. A dává k dobru vlastní přestávkový dokonalou metaforou předsudečnosti zdejší debaty.             „Přijela za mnou Česká televize. Řekl jsem do kamery, že je to od ministra dob nevím, proč by vůbec měl nějaký úřad diktovat, jak dlouhá má být přestávka po první hodině třetí. Že venkovské školy mají často problém s jídelnami a autobusy a že ředitelé potřebuj závěr jsem jen dodal: přestávky jsou samozřejmě důležité. V kritické reportáži pak zazněla poslední věta: Přestávky jsou důležité.“             Žijeme v klipové době. Čteme více titulky než obsah. Některým lidem po některý oprávněně nevěříme. Přesto by bylo velkou chybou vnímat současnou při jako spor hodných a se zlými a hloupými politiky. Zaplatím vám, když se vyhnete škole Proč je vůbec něco třeba měnit? Podle nejnovějších zpr do terciárního vzdělávání 67 procent populačního ročníku. Autor této stati sice věří, že p trojčlenku zvládá už zhruba třicet let, ale následující hra s čísly mu vyrazila dech: IQ 1 poněkud umělý konstrukt, celkem dobře ovšem slouží jako všeobecně srozumitelné synonymum p rozumových schopností. Podstatné je, že polovina populace má IQ vyšší, druhá naopak na sto nedosáhne. Jde-li tedy na vysokou školu 67 procent populačního ročníku, vyplývá z toho, že procent lidí patří do té druhé, podprůměrné poloviny.             „Ano, je to přesně tak. Protože jsem docent Matematicko-fyzikální fakulty UK, že 17 z 67 je o chlup víc než 25 procent,“ potvrzuje výpočet s úsměvem docent Daniel Hlubi statistiky a pravděpodobnosti. „Nejméně čtvrtina z těch, kteří nastupují do terciárního vz nedosahuje ani průměrného IQ.“ Proč nejméně? „Váš výpočet skrytě předpokládá, že úplně vši jdou na univerzity, což samozřejmě není pravda. Nezanedbatelná část nadaných a ambiciózníc vzdělání kašle a vrhá se za svým projektem.“             Docent Hlubinka má samozřejmě pravdu: Steve Jobs sice nastoupil na Reed Colleg ale nedokončil ani první semestr; a známý internetový milionář Peter Thiel, který svými in rozjet Facebook i platební systém Pay-Pal (ten přímo řídil), nabízí dnes statisícová stipe místo mrhání časem v „předražených a zbytečných školách“ rozjedou vlastní byznys.             Zpátky k naší situaci: více než čtvrtina těch, kdo nastupují na školy, má podp schopnosti. Tedy: nejde o „děcka“, která mají potíže s kvadratickou rovnicí, ale o ty, kte takového ani nedokážou představit. Ana nápor těchto zájemců naše školství není nachystané. 67 přitom není nijak enormní – jsme přesně v průměru vyspělých zemí. Náš problém spočívá j že pouze 8 procent populace nastupuje na vyšší odborné školy, (průměr je 19), zbytek jde n univerzity, kde je vzdělávání pojímáno spíše vědecky než „prakticky“. Změna je tedy nutná. Kdepak jste teď profesorem? To ostatně přiznává i jinak poměrně radikální odpůrce Dobešových návrhů, děkan Filozofické Michal Stehlík. Důvodů je přitom víc, než jen výše zmíněná proměna vysokoškolského vzdělán masové. Ve hře je i nutnost obstát ve světové konkurenci, což je bez vzdělané pracovní síl Ana reformy začíná stále silněji tlačit i demografie.             Pokud dvacet let školství soustavně expandovalo (přibývalo studentů, kateder i čeká nás do budoucna stagnace a pokles. Předhánět se v lovení studentů začínají školy už d by byly veřejné vysoké školy schopny pojmout všechny maturanty v daném ročníku.“ říká Bohu společnosti Scio. Mezi zájemci o studium je sice asi 35 procent těch, kteří maturovali v p letech, takže poptávka zatím stále převyšuje nabídku. Ovšem pokud se nic nezmění, za tři r školu úplně každý maturant.             V neposlední řadě je potřeba brát v potaz ještě jeden faktor: ekonomickou situ šetří, my také. Peněz, které ministerstva přerozdělují, je i bude stále méně. A vysoké ško nepocítit.             Reformy jsou tedy nevyhnutelné, na tom se shodnou prakticky všichni. Spor se o jejich podobu a opravdové vášně pak vyvolávají zejména čtyři věci. Jednak záměr, aby chod budoucna už neřídily jen akademické senáty, ale i nově vytvořené Rady. Odpor budí i úmysl hodnosti (profesury a docentury) nádechu celoživotních titulů a spojit je pouze s přesně v funkcemi na konkrétních školách. Plán, podle nějž by ministerstvo mělo uzavírat s ústavy d dohody o penězích a výsledcích (tedy takzvané kontraktové financování), má naštěstí široko je tu samozřejmě školné... Nesmiřitelní Začněme tím prvním. Tvrzení, že se ministr školství zavedením Rad vysokých šk „vytunelovat“ a „zlikvidovat jejich svobodu“, není ničím jiným než jedním velkým intelektu             Návrh tolik nenáviděných reforem totiž nepsal problematický magistr Josef Dobe dosud na něco z oboru soustředil, pak to bylo základní (a speciální) školství. Univerzity vůbec nezajímaly. Záměry změn vymýšleli spíše starší profesoři, kteří mají dost zkušeností z nadhledu a jsou „dostatečně svobodní“: ani někdejší rektor ctihodné Masarykovy univerzit (šéf poradce premiéra pro vědu, výzkum a vysoké školy). ani profesor Rudolf Haňka (spoluau staroslavné University of Cambridge, který teď vládě pomáhá koordinovat změny vysokého ško už nesedí v žádném „akademickém orgánu“, takže nemají potřebu bojovat líbivými kroky o zno Pokračování na straně 22 Dokončení ze strany 21 Není ani pravda, že všichni akademici proti vládním návrhům svolávají protestní shromážděn novinách a v televizi mluví převážně nesmlouvaví kritici – studenti, rektor UK Václav Hamp rektor MU Jiří Zlatuška – situace „na bojišti“ vůbec není jednoznačná.             Třeba současný Zlatuškův nástupce Mikuláš Bek sice nesouhlasí s konkrétním zně také dodává: je naprosto nutné, aby se řízení univerzit změnilo, bez toho nemáme šanci ve Pokud vedle senátů zavedeme i rady, v nichž bude sedět třetina lidí „zvnějšku“, žádné akad neohrozí.             Razantně je naladěn třeba i profesor Jan Zrzavý z Jihočeské univerzity v Český „Současný stav, kdy víceméně o všem rozhoduje vnitřní samospráva vysokých škol, je sice mo vede k degeneraci. Pokud si námořníci na lodi ze svých řad volí kapitána a společně rozhod popluje, je výsledek jasný: nikam, jde se do krčmy.“             Konečně za „arogantní“ považoval současné protesty v rozhovoru pro LN i známý lékař Cyril Höschl a podobně na ně v tomto listu nahlížel i možná nejrespektovanější soudo dlouholetý děkan brněnské Fakulty sociálních studií Ivo Možný: „Jednání akademických senát nechtěně dokazuje, že snížení jejich pravomocí je velmi namístě: chodu univerzit nerozuměj obec nereprezentují.“             Možného řeč potvrzují strohá čísla: studentská účast ve volbách do akademickýc překročí deset procent, většinou je kolem pěti. A třeba na Pedagogické fakultě UK nedosáhl ani celých 2 procent (pro spravedlnost dodejme, že opačný rekord zaznamenali na pražské te průměru pravidelně k volebním urnám dostavuje 35 procent studujících).             Proč jsou tedy studenti, jejichž drtivou většinu akademický život až dosud nez málem na barikádách, nosí po ulicích transparenty s trojicí letopočtů 1968 – 1989 – 2012 a „tahle situace nemá obdoby, nutí společnost k ustavení obdoby OF, kde byli na jedné lodi m i liberálně-konzervativní proudy“? Protože současnému vedení UK se podařilo v nich vzbudit – nadsazeně řečeno – „poteče krev“. „Vidíme snahu byznysu vstoupit na akademickou půdu a v privatizovat,“ prohlásil například v televizi děkan pražské Filozofické fakulty Michal Ste už tu máme. Zatím neškodí Praha tedy bouří v emocích. Chladný rozum nad tím ale zůstává sp reformátoři nenavrhují žádnou revoluci ani nikde ve světě nevyzkoušené řešení. Nepokoušejí Česku „americké myšlení“. Nevolají po žádné „kuponové privatizaci“, ale snaží se o model b zemích – Rakousku, Německu, Polsku či na Slovensku.             Akademická obec se však tváří, jako by jediným cílem vlády bylo školy vykrást. důležité znovu připomenout: současný český systém představuje v tom nejhorším slova smyslu Prakticky veškeré náklady na provoz vysokých škol nese daňový poplatník, právo na kontrolu nulovou. „Akademické senáty mají velké pravomoci a žádnou odpovědnost,“ shrnuje to lakonic profesor Možný.             Zároveň ale tohle – v lecčems pohodlné – nastavení dostává školy do složitých dnes přijímají studenty, nemohou vůbec tušit, zda na ně budou mít peníze i za pět let. V ú „kontraktové financování“ – jeden z hlavních pilířů reformy – by mohlo tuhle neudržitelnou a univerzitám (té Karlově v první řadě) velmi pomoci i v dalším ohledu: téměř všichni se s elitní ústavy by se díky kontraktům mohly při zachování či dokonce zvýšení rozpočtu vrátit studentů – tedy posílit svou elitní pozici.             Stejně tak je čistě racionálně jen těžko pochopitelný neskrývaný odpor UK prot profesur. Po věcné stránce přece elitní škole nemůže vyhovovat dosavadní systém, v němž pr profesory doživotně. A v němž je tedy prakticky nemožné na první pohled rozeznat, kdo si p titul na detašovaném pracovišti v Užhorodu a kdo má za sebou kariéru špičkového vědce. Ve profesorském davu jsou na tom oba stejně.             Připusťme, že složitější je to s omezením moci akademických senátů a zavedením škol. Akademici dávají nepokrytě najevo, že mají z vlivu politiků strach. Při pohledu na t dnes pracují třeba mediální rady, to může vypadat pochopitelně. Jenže už dnes třeba ve spr například Ing. Jan Fischer, CSc., doc. MUDr. Leoš Heger, Ing. Jan Kasal, Ing. Pavel Řežábe Sobotka, doc. Ing. Jiří Volf, CSc. či PhDr. Lubomír Zaorálek – a nikomu to nevadí.             Rektor Václav Hampl však trvá na tom, že „politická jednání opakovaně vracejí odmítnutá omezení akademické autonomie“. Což prý připomíná komunistické časy, kdy byly „šk jednoznačnou politickou kontrolou“.             Jenže otázka akademické autonomie není odborná ani trochu. Je ryze politická! přít, jak měřit kvalitu, jaký způsobem akreditovat, jak zlepšit spolupráci škol a vědeckýc otázka, kolik má mít veřejnost – tedy ti, co dnes platí 27 miliard ročně – vlivu na chod v otázkou obecnou a veřejnou. A strany, které ve svých programech slibovaly, že veřejnou kon škol zavedou, ve volebním klání zvítězily a sestavily i vládu.             Jak ostatně ukazuje pohled českobudějovického profesora Jana Zrzavého, uvědomu dobře i část akademiků: „Převládající představa je stále ještě taková: my budeme tvrdit, ž užiteční, abyste nás platili, ale co za vaše peníze děláme, je naše vnitřní záležitost. Po představa, že svobodní – rozuměj nezodpovědní – akademičtí činitelé a studenti činí společ mystickým způsobem lepší. Nikoliv tím, co produkují, ale tím, že prostě existují a ve zmec představují jakousi rezervaci akademické svobody, do níž může daňový poplatník občas nahlé při promocích) a radostně se z té svobody celý zatetelit. O tom, zda tato teze platí, ovše investor, tedy onen poplatník, a to, marná sláva, skrz politiky a úředníky.“             Jenže mnozí akademici mají z politiků přímo panickou hrůzu.             „Rozumím kolegům rektorům z menších škol – pro ně jsou místní politické reprez silní hráči. My v Praze či Brně sice vycházíme třeba s primátory dobře, ale kdyby bylo tře se obejdeme bez nich – což asi na malém městě nejde,“ vysvětluje odpor rektor Mikuláš Bek. barikádách Mnozí profesoři se shodují: studenti prakticky od roku 1989 proti ničemu neprot naprostá anomálie, že jsme tady dvaadvacet let měli v podstatě státotvorné, místy až pravi             Doktor Karel Šíma z Centra pro studium vysokého školství přidává ještě dva zás vlna protestů, která zasáhla v šedesátých letech západní univerzity, je nakonec velmi otev okolní společnosti. Nás to minulo – i proto jsou naše školy uzavřenější a konzervativnější             Studenti tak dnes bojují proti „komercionalizaci“, proti „omezení svobod“, pro „amerikanizaci“. Jenže, marná sláva, návrhy jsou velmi středoevropské: nejvíce se inspiruj Rakousku, částečně v Polsku a na Slovensku.             Jak říká Bek: „Abychom uspěli v mezinárodní konkurenci, potřebujeme právní rám jaké mají úspěšné země. Já prostě nevěřím na specificky české cesty.“ Ministra Josefa Dobe to personalistu agentury ABL, který současný spor svou personální politikou způsobil, radě vynecháme. Těžko se divit študákům a kantorům, že jej podezírají z nekalých úmyslů: pokud protesty označí za „podněcování sociálních nepokojů“ a rektora české chlouby, univerzity K policajtským slovníkem na kobereček k „podání vysvětlení“, situaci jen vyhrocuje. Jeho vin by měl teoreticky excelovat: za rok a půl v úřadě vystřídal čtyři náměstky pro vysoké škol             A tady je jádro pudla. Dobeš v rámci obecné strategie Věcí veřejných kupovat s jmenoval náměstkem pro vysoké školy bývalého rektora UK, profesora jaderné fyziky Ivana Wi bezpochyby vědecky a lidsky ctihodného, manažersky však nepříliš výrazného a zejména muže, myšlenkovým a lidským zázemím nejsou světové vysokoškolské reformy, ale Univerzita Karlova             „Potřebuji člověka, který nepodléhá jednotlivým zájmovým skupinám,“ zdůvodnil personální změnu. „Je třeba říct: reforma je tohle, tohle a tohle a my v tom neustoupíme a také „Profesor Wilhelm je pro mne zárukou, že se reformu podaří prosadit.“ Tři věty, tři h Wilhelm jednak návrh postupně „uhladil“ , takže mnohem více vyhovoval univerzitám než půvo To zvedlo ze židle premiéra Nečase, který svolal v listopadu jednání K9 a koalice svorně p k původnímu, razantnímu znění. Což zase vytočilo vysokoškolské vyjednavače, kteří už věřil Wilhelma prosadili svou.             Za druhé: v průběhu vyjednávání z návrhu vypadly mnohé jednoznačné formulace. akademiky děsí ještě víc, „Z příliš obecného návrhu se v paragrafovém znění může stát coko stručný a obecný, až tomu nikdo moc nerozumí,“ řekl Právu prof. Jan Bednář z předsednictva škol. A co to školné? Školné je problém. Politický i odborný. Vládní strany ho měly v programech, vtělily ho do programového prohlášení. Těžko od něj ustoupí. Část akademiků ho zase používá jako beranid celou reformu shodit ze stolu. Studenti jej v drtivé většině (4 z 5) odmítají, školy naopa spoluúčasti stojí. Proč a jak zavést školné je na samostatný text.             Český systém prostě potřebuje zásadní změnu. Nebyl připraven na to, že do něj tolik studentů. Nejvíce to samozřejmě odnášejí ti nejnadanější: na horách určuje tempo nej výuce průměr. A úroveň průměru samozřejmě poklesla. V noci ze středy na čtvrtek pronesl am Barack Obama pravidelné poselství „zpráva o stavu Unie“. Bylo tentokrát dosti neveselé, zn vysoké nezaměstnanosti a špatné ekonomické kondici. Velkou pasáž věnoval vysokoškolskému v pronesl mimo jiné dlouhou pasáž o vysokoškolském vzdělání, kde na závěr vyzval – aby se de talentovaných cizích studentů, kteří tvrdě pracují v laboratořích, nevracely do svých zemí měli dostat americké občanství, aby mohli v nové vlasti „přinášet nové nápady, zlepšovat ž pracovní místa“.             Situace v naší vládní koalici není, ehm, vůbec harmonická. Pokud se pražským r reformu veřejných vysokých škol shodit, budeme na další pokus čekat nejméně další čtyři ro se budou českým univerzitám ty špičkové vzdalovat – a čeští vědci budou ještě více zůstáva univerzity fungují na jiných než středověkých principech. *** Rozhovor s předním oponentem vládních návrhů, profesorem Pavlem Ripkou, přinášíme na stran Teze, podle níž se politici snaží zlikvidovat svobodu zdejších univerzit, není nic jiného intelektuální kýč Pokud si námořníci na lodi ze svých řad volí kapitána a společně rozhodu popluje, je výsledek jasný: nikam, jde se do krčmy Prof. Jan Zrzavý Dnes sedí ve správní radě UK Jan Fischer, Leoš Heger, Jan Kasal, Pavel Řežábek, Přemysl So Lubomír Zaorálek a nikomu to zjevně vůbec nevadí Jednání akademických senátů v tomto sporu dokazuje, že snížení pravomocí je i namístě: cho nerozumějí a akademickou obec nereprezentují Prof. Ivo Možný