Dávat a pak až brát ****************************************************************************************** * Dávat a pak až brát ****************************************************************************************** 30.1.2012    Respekt    Strana 13    Komentáře, autor: Marek Švehla        Ve sporu s univerzitami narazila vláda čelem do vlastní, pečlivě budované zdi V Česku není skálopevným zvykem, aby se studenti vysokých škol bouřili proti vládě. Od toh Jedna studentská generace se před dvaceti lety zasloužila o změnu režimu a její nástupci o nových poměrů tiše profitují. A když k tomu připočteme fakt, že čeští vysokoškoláci nejsou veřejně aktivní, či dokonce radikální, vychází nám poměrně logický rámec klidu, jenž na un dosud panoval.             Házení melounů z balkonu Právnické fakulty UK na protest proti rozmařile utrác a hlavně zapojení studentů do demonstrací proti vládní reformě vysokého školství nese zprá mění. O výdrži téhle revolty sice můžeme mít pochybnosti, zvlášť když k ní původně trochu akademičtí funkcionáři, na hlavním problému to ale nic nemění: měla by vláda protlačit svo nebo spíš ustoupit? Teoreticky by to šlo Reforma univerzit se v Česku poměrně usilovně připravuje celých šest let, co je u moci pra argumentů, které zřejmě ještě nikoho do ulic nevyhnaly, jako je zvýšení kvality škol, lepš učitelů a absolventů s Evropou atd., byla hlavním důvodem snaha dodat vysokým školám pro d zvyšování počtu míst a kvality studia více peněz. To je alfa a omega všech reforem, vysoko nevyjímaje. Proto se měl měnit systém řízení univerzit, posilovat levnější a praktičtější programy na úkor pro leckoho příliš dlouhých magisterských, proto se mělo zavádět školné. Tohle se říkalo už před čtyřmi lety, kdy rektoři vyrukovali s odhadem, že na provoz potřeb miliard korun navíc. Přitom ani dnes nikdo očividně nepochybuje o tom, že univerzitám pení posun kvality chybějí. Ještě jasnější je, že od státu v dohledné době výrazně víc peněz ne vzato je tedy zřejmé, že reforma je třeba. Praxe je však složitější. Žádná reforma se nepř skleníku, záleží na okolnostech či reprezentantech moci, kteří změny zavádějí. A tady tahá evidentně za kratší konec provazu.             Na víc než padesátistránkovém věcném záměru z dílny ministerstva školství je t že nejdetailněji se v ní probírá pasáž o vztahu univerzit a státu. Přesněji řečeno, jak by měly vzdát části své autonomie a odevzdat se víc do rukou státního dohledu. To také budí n Důležité kompetence by měly přejít z akademických senátů, v nichž nyní hrají zásadní roli správní rady (už bez studentů), které by měly schvalovat statut, dlouhodobý záměr a předev školy.             Je evidentní, že správní rady jsou cestou, jak stát, firmy nebo různé lobby po na chod univerzity. Zvlášť v regionech, kde každý každého zná a protlačit se do vedení uni nebude pro šéfa velké firmy těžké, to může hrát velkou roli. V principu ale nemusí jít o n lidí z veřejné sféry jinde ve světě funguje, a proč tedy hned podléhat paranoii, že tu chc vytunelovat, ukrást, zneužít? Jak jinak vytvářet spolehlivé, fungující instituce, než že p pravidla a dáme jim šanci vzniknout? Navíc jak už řada více umírněných akademických funkci veřejná kontrola výměnou za více peněz nemusí být pro univerzity až tak špatný obchod. Ne silou Rektoři brojící proti reformě však evidentně uvažují jinak. Co když místo veřejné kontroly dobytí dalších území pro stranické sekretariáty? A kdo zaručí univerzitám více peněz? Věcn je v tomto ohledu dost nejasný. Nevysvětluje posilování bakalářských oborů a nerozebírá mo školného, které je samo o sobě sporné.             Hlavní problém pak je, že se vše rodí v podmínkách očividné nedůvěry. Nejde př slabého ministra školství Josefa Dobeše, který se drží ve funkci zřejmě už jen silou nevid Hradu. Jde o pravici jako takovou a nelze se divit, že jí univerzitní činovníci nevěří. OD řeči o malé roli státu a přitom poměrně důkladně (více či méně ve spolupráci s levicí) opa co přináší prebendy, moc, vliv. Nezdravě to praktikují všude, kde by se naopak měli držet státní správě, justici, různých kontrolních institucích. Politické strany a její exponenti rozlezli všude, kde to jen šlo. Nemůžeme se teď tedy divit akademikům, že se vlivu politic brání. Jde o logickou, a z pohledu celého státu dokonce zdravou reakci.             Nečasova vláda tomu může čelit různými způsoby, včetně těch silových. Nejlepší kdyby politici zkusili akademiky a další přesvědčit činy, že jim nejde jen o dobývání dalš že se umějí i lecčeho vzdát. Proč se třeba vláda nepustí do reformy drahé a špatně fungují spojené se schválením zákona o státní službě, když je to možná v tuto chvíli důležitější n bude řídit vysoké školy?             Vládní strany by se tedy neměly snažit odpor akademiků přetlačit silou a aroga ale vzít jej jako lekci, která nakonec může vést k tomu, bez čeho se žádní reformátoři neo vytváření atmosféry důvěry. V praxi to znamená prvotně uplatnit kreativitu v oblastech, kd strany moci a vlivu zbavují ve prospěch nepolitických mechanismů. To, že první na řadě je rozjeté reformy státního zastupitelství, není ani třeba rozvádět.