Jak zabít docela rozumnou reformu ****************************************************************************************** * Jak zabít docela rozumnou reformu ****************************************************************************************** 25.1.2012    Hospodářské noviny    Strana 9    Názory, autor: Ondřej Schneider       V Česku se rozhořela další bitva mezi ministerstvem školství a vysokými školami. Ministers vysoké školy reformovat, protože si myslí, že vysoké školy si vytvořily až příliš pohodlné kterém si nijak zvlášť nekonkurují a ani nedovolí nikomu zvenku, aby je kontroloval. Místo „žebrají“ o další a další peníze. Vysoké školy zase v návrhu ministerstva vidí útok na jej svobody a možná i pokus politiků obsadit (a ve vhodnou chvíli třeba i „odklonit“) miliardy školami procházejí.             V zápalu boje se, bohužel, opět zmenšuje naděje, že alespoň ty nejlepší české vystoupí konečně z průměrnosti a že se začnou přibližovat špičkovým evropským univerzitám. nešťastnější, že návrhy ministerstva mají racionální jádro a při normální komunikaci mezi by nemělo být tak těžké vysoké školy přesvědčit o tom, že reforma je nutná. Co vlastně min navrhuje? 1) Omezení vlivu studentů na řízení škol Ve vší úctě ke studentům, není žádný důvod, proč rozhodovat o tom, kdo bude rektorem či děkanem, nebo jak bude škola hospodařit s penězi. S zákazníci vysoké školy, i když nadprůměrně inteligentní a s hlubším vztahem k univerzitě n poskytovateli internetového připojení (i když…) Se studenty je třeba mluvit, vysvětlovat j učí to, co je učí, ale nemají mít právo rozhodovat. Je to pozůstatek revoluční atmosféry p ale jsme o dvacet let dále. 2) Zřízení Rady vysoké školy Ta by se stala vlastně „představenstvem“ vysoké školy a rozho rozpočtu školy, jmenování rektora/děkana a o dalších strategických krocích. Rada by přitom volena (jako je dnes senát, který má podobné pravomoci), ale jmenována: vždy třetina rekto dobrým senátem a ministerstvem. Opět jde o rozumný krok, podobně jsou spravovány univerzit včetně třeba Spojených států.             Akademici by se měli podívat do svého svědomí: jak může senát, vybíraný volbam a studentů školy, fungovat jako objektivní a přísný arbitr? Jak může nezahmouřit oko nad „ Historie plzeňských práv je jistě extrémním příkladem (alespoň doufám), ale jasně ukazuje, nejsou schopni kontrolovat sami sebe. 3) Nepřenosnost akademických titulů Proboha! Udělování titulů docentů a profesorů je dosti hra, kterou se zaměstnávají samotné fakulty a univerzity, ale čím více o ní víte, tím méně důvěřovat. Jak může senát malé fakulty, kde nikdo z členů nemá mezinárodní kredit, rozhodo a kdo nemá být docent?             „Profesor“ má být ten, kdo na škole skutečně učí, má respekt studentů a dokáže i mezinárodně. Vojenskou terminologií řečeno, „funkce“ docentů a profesorů se mají přidělo jsou v odpovídajícím postavení, například vedou katedru či fakultu. Dnes jsou to „hodnosti profesorem nebo docentem, je profesorem či docentem do smrti, což je zjevný nesmysl. 4) Školné… Původní idea ministerstva byla zřejmě rozumná. Kdo studuje na vysoké škole, pož statek par excellence, a měl by tedy jeho spotřebu platit, možná ne ze sta procent, ale čá jistě. (Omlouvám se za hnidopišství, ale ekonomie má přesné vymezení pojmů soukromý a veře A vysokoškolské vzdělání naplňuje všechny znaky statku soukromého. Podrobnosti v každé slu ekonomie, většinou okolo kapitoly 7.)             Hlavním argumentem pro zavedení nějaké formy spoluúčasti studentů na financová je podle mého názoru neutěšený stav řízení českých vysokých škol. Kombinace akademické sam profesionálního managementu zkrátka, až na čestné výjimky, nefunguje. Školy nemají žádnou obstát na rychle se měnícím trhu vzdělání v Evropě, kdy si studenti budou vybírat z mnohem škol v celé Evropské unii, i jinde na světě. Stejně tak nevím o žádné české vysoké škole, plán, jak přitáhnout studenty z Asie, kde poptávka po vzdělání rychle roste a Evropa má st zvuk. Stejně tak roste počet absolventů nejrůznějších českých, ale anglicky vyučovaných gy třeba rádi studovali doma, ale nechtějí přijít o nabyté jazykové schopnosti. K tomu by byl plně anglicky vyučovaný program, zmodernizovat archaické účetní systémy a studenty aktivně nabízet se jim.             Druhým varováním je uzavřenost českého vzdělávacího systému. Až na výjimky, ke patří Institut ekonomických studií FSV UK, poskytují české vysoké školy vzdělání jen v češ nesnaží zaujmout zahraniční studenty, aby na nich studovali. Totéž pak pochopitelně platí kde je cizí profesor vzácností. Po zavedení školného by školy jistě ocenily studenty z jin by jim přinášeli finanční prospěch.             Školné ve srovnání s jinými platbami, například „zápisným“, je důležité proto, uvědomili, že neplatí té paní na studijním oddělení za to, že je „zapíše“, ale svým profes že je připravují na profesionální dráhu. A aby za to požadovali odpovídající kvalitu výuky dbalá své cti musí zase poplatky za studium, ať už je nazve jakkoliv, doprovodit systémem měla jistotu, že získá nejchytřejší studenty bez ohledu na jejich finanční zázemí. Jenže j Obávám se však, že všechny tyto bohulibé úvahy o (ne) výhodách školného jsou dnes irelevan obě strany konfliktu stojí nesmiřitelně proti sobě a nedůvěřují si. Členům akademické obce řečeno, nedivím. Ministr Dobeš skutečně není tou osobou, která by měla přirozenou autoritu bylo jasné, že jí jde o dobrou věc, ne o krátkodobý politický prospěch. Pokud chtěl minist reformu pohřbít, těžko si mohl vybrat lepší krok, než jmenování do správní rady ČVUT lokál Věcí veřejných, který ani nemá dokončené vysokoškolské vzdělání. Někdy činy opravdu mluví slova. Poněkud kruté poučení pro vládu pak je, že sebelepší reformu nelze provádět, pokud postaví nekompetentní a nedůvěryhodný politik. Těžko věřit, že potvrzení tak banální pravd reforma vysokých škol…