Stát smrdí od hlavy ****************************************************************************************** * Stát smrdí od hlavy ****************************************************************************************** 1.2.2012    A2    Strana 3    Knihy, autor: Martin Škabraha        Václav Klaus je „velmi pobouřen tím, co si akademický svět v tuto chvíli dovoluje“. Podpoř oblíbeného ministra, jakož i vládní vysokoškolskou reformu. Zatímco dobrý katolík Dobeš si známého kališnického hnízda k „podání vysvětlení“ (napoleonský komplex má ve Věcech veřejn zastoupení), renomovaný klimatolog a obávaný cestovatel nepotřebuje pohovory s nevychovaný neboť má jasno: „O tom, že se naše vysoké školství nenachází v dobrém stavu, že neprodukuj vzdělávání, ani vědu, se nemusíme přesvědčovat. Každý ví, že školy usilují primárně o exte studentů a o extenzi vědeckých a pedagogických titulů u svých učitelů, o tom si štěbetají neboli: reforma je nezbytná.“ A Kartágo musí být zničeno!             Že probíhající spor daleko přesahuje problematiku vysokých škol, dokládají nás prezidentova slova: „Nemohou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou rozhodování o vysokých školách. (…) Pokud by šlo o soukromé školy, kde si studenti platí p pak ať mají akademici právo rozhodovat, jak uznají za vhodné. Ale to, co předvádějí dnes, na akademickou svobodu. Pohybujeme se ve světě veřejného školství, které platí stát, respe poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o něm rozhodoval či spolurozhodoval.“             Pomiňme fakt, že Klaus akademikům demagogicky podsouvá záměr zcela vyloučit st pravidel vysokoškolského studia. Podstatné jsou dva jiné body. Prvním je vazba mezi rozhod financováním. Klaus vyvozuje, že právo rozhodovat je odvozeno z práva vlastnického: rozhod ten, komu patří investovaný kapitál. Současně ale v případě státu nechápe tento princip ta věcech veřejných měli mít právo (spolu)rozhodovat „daňoví poplatníci“, ovšem vyjma výběru zákonodárných sborech. Ač jsou „investory“ občané, určovat chod vysokých škol mají státní             Prezident jako by ztrácel ze zřetele, že existuje zásadní rozdíl mezi – na jed státem v úzkém slova smyslu a – na straně druhé – tím, co je veřejné a o co má stát toliko správce společného vlastnictví občanské společnosti. Vysoké školy nejsou jakousi divizí st jsou spíše něčím jako veřejnoprávní televize nebo vědecko-výzkumné instituce. Jejich příno je bytostně svázán právě s tím, že jsou co do rozhodování značně autonomní, a stát se má o starat právě takovým způsobem, aby jejich autonomie a veřejný charakter zůstaly zachovány. Jistěže mají vysoké školy problémy. Mezi ně patří i to, že nedostatek financí kompenzují n nesmyslného množství studujících. Jejich „odučení“ pak vyčerpává akademiky natolik, že nez energie na systematické bádání. Což mnohé z nich trápí ne proto, že nenasbírají dostatek n bodů, ale jednoduše proto, že bádat chtějí, mají totiž své obory opravdu rádi, bez ohledu jsou „užitečné“. O výsledky své práce by pak rádi obohatili své studenty a studentky – kdy nebylo množství, které příslovečný „individuální přístup“ prostě vylučuje.             Tyto problémy, vyvěrající z ideologie vzdělanostní společnosti, jež má zakrýt nerovnost tím, že každého jednotlivce otituluje a učiní „konkurenceschopným“, jsou však vy záminky k inženýrskému budování nového člověka a nové společnosti. Ta je často spojována s do nějž nezasahuje stát. Jak ale vidíme na Klausových slovech, prostor pro „neviditelnou r nejprve vymést velmi viditelná ruka státu. Hlavní překážkou je právě veřejná sféra, placen z peněz všech, a zároveň se těšící značné nezávislosti na požadavcích trhu i státu. Bez té vychovávající množství potenciálních „potížistů“, však demokracie nemůže existovat.             Stávající spor není sporem z každodenní politiky, a nepatří tedy jenom do parl zemi probíhá pod kuratelou Hradu snaha o změnu režimu směrem k měkčí formě „řízené demokra sociálních jistot má obyvatelstvo zcela vydat imperativům kapitálu a pak je přichýlit k út národní suverenity a k tradičním hodnotám. To si přirozeně žádá respekt k tradičním autori vysvětlení“ od těch, kdo „podněcují nepokoje“. Heslo „Reformy jsou nezbytné!“ znamená v to především kategorický požadavek souhlasu s vrchnostenskými plánovači a připravenost k sebe Námitky, že reformy obsahují věcné chyby, jsou proto politováníhodným nepochopením situace Foto popis| O autorovi| martin škabraha, Autor je filosof.