Císařův student, studentův císař ****************************************************************************************** * Císařův student, studentův císař ****************************************************************************************** 18. 2. 2012, Rubrika: Orientace/polemika, strana 25. Autor: PETR KUBÍN Poprvé v polistopadové historii jsou zdejší vysoká učení ve varu kvůli ohorožení toho, co součástí jejich podstaty - bouří se kvůli ohrožení svých akademických svobod. Petr Kambers textu Velká školská mystifikace (Orientace 28. ledna) hájí jejich chystané omezení jako ro může pomoci dalšímu rozvoji univerzit. Pohled do historie ale učí, že takový zásah zpravid opak. Když roku 1348 zakládal Karel IV. pražskou univerzitu, dal jí do vínku - po vzoru starosla pařížské a boloňské - svobodu řídit se vlastními pravidly a statuty. Tenhle idylický stav celých šest dekád, než jej - z mocenských důvodů - brutálním způsobem narušil Václav IV. T 1409 Dekretem kutnohorským posílil na škole Čechy oproti třem ostatním univerzitním národů a Slezanům) v poměru 3:1. Protože to ale odporovalo platným univerzitním statutům, rozhodli se cizinci dekret ignoro ovšem český král na školu poslal své vojáky a biřice, nezbylo německým scholárům nic jinéh Češi se ovšem z vítězství neradovali dlouho. Univerzita se brzy dostala do vleku královské prestiž a záhy i tři ze svých čtyř fakult. Časem se sice nejstarší vysoké učení severně od kutnohorského vzpamatovalo, trvalo to ovšem dlouhých 200 let, než byly obnoveny všechny je někdejší národnostní pestrost a pretsiž... Vzduch velkoměsta Univerzitám - jak vidno -zkrá nesvědčí. Začaly se formovat v nejprogresivnější části středověku -12. a 13. století -, když se v zá rozproudil městský život. Měšťanstvo se stávalo nepřehlédnutelnou společenskou vrstvou, kt vymanit z naprosté závislosti na světské či církevní vrchnosti. Příznačně se tehdy říkalo, vzduch osvobozuje. Kromě vlastní samosprávy se ve městech utvářely i samostatné cechy - takzvané universitate řemeslníků a výrobců. A jedním z nich byl i cech zaměřený na „výrobu“ intelektuálů. Skláda žáků (universitas magistrorum et scholarium), jejichž spojení v jedné instituci bylo obous Během 12. století se první takové spolky začaly vytvářet ve třech kvetoucích městech: Bolo Oxfordu. Nemají sice žádnou zakládací listinu, takže nevíme, kdy přesně vznikly, ale za un můžeme považovat od okamžiku, kdy od římského císaře nebo papeže získaly privilegium samos Do té doby se příliš nelišily od staršího typu škol, které byly zřizovány u klášterů nebo kapitul jako ústavy zcela závislé na místní hierarchii. Na rozdíl od nich to nebyla jen vy omezenou působností (studia particularia), nýbrž také vysoká učení obecná (studia generali tak mohly udělovat akademické hodnosti, jež pak v celém křesťanském světě opravňovaly k un (licentia ubique docendi). Základní myšlenkou nových institucí tedy byla ve feudálnímsvětě dosud nevídaná svoboda - n univerzity usilovaly také o pěstování těch vědních odvětví, která byla pro církev (dosud p monopolní poskytovatelku vzdělání) nezajímavá, nebo dokonce podezřelá. Matka věd Vyprostit se však nové školy musely i z područí vrchnosti světské. Proto si například v Bo vymohli u císaře Fridricha Barbarossy v roce 1155 zvláštní privilegium Authentica habita, pod svoji přímou ochranu a zbavil je tak dohledu ze strany mocného města. V Paříži se zase doctores dostali do konfliktu se svým kancléřem, pařížským biskupem, který po nich chtěl p poslušnosti. Sorbonna se odvolala k papeži - a Inocenc III. se postavil na její stranu. Za dostala do dalšího konfliktu, tentokrát s městskou radou. V rámci protestů zastavila výuku dalšího papežského zastání, tentokrát od Řehoře IX., který ji bulou Parens scientiarum (12 pod svou ochranu. Tato listina, která nazývá Sorbonnu matkou věd, se pak stala magnou char univerzit vůbec. Města či panovníci se ovšem nehodlali vzdát svého vrchnostenského postavení vůči univerzit proto opakovaně docházelo k nepokojům, které občas končily i odchodem scholárů jinam, kde vítáni. Proto odešli oxfordští magistři a žáci v roce 1209 do Cambridge, kde založili nový Oxfordu tím ale, jak známo, neskončily. Už o pět let později jej vzal pod svou ochranu pap a obdařil jej četnými privilegii - krom jiného i vynětím z pravomoci městského soudu. Sece Paříže zase umožnily vznik nových univerzit v Padově (1222) a v Orleánsu (1229), abychom z nejslavnějších. Tou dobou se také spustila první vlna takzvaných „založených“ univerzit, které byly většin císařem nebo papežem prostřednictvím konkrétní listiny. První takové učení založil císař F Neapoli roku 1224, další pak vznikaly už nejen v Itálii a Francii, ale i na Pyrenejském po Odtud se také začala šířit po roce 1290 druhá, ještě mohutnější zakládací vlna univerzit, polovině následujícího století dorazila až do Prahy. Právě zdejší univerzita přitom měla v ohledu privilegované postavení - jako první obecné učení zřízené severně od Alp a východně daleko překročila (na rozdíl od většiny svých starších sester) význam regionu a stala se v středoevropský prostor. Navíc ji papež vybavil - jako první obecné učení po Paříži a Oxfor počátku i teologickou fakultou, která tehdy platila za nejprestižnější vůbec. Akademické svobody tedy byly podstatným znakem všech středověkých univerzit. Také pražská samozřejmě řídila podle vlastních statut. Jejichž znění je zde dochováno už ze sklonku 14. nich se rektor jako vrcholný představitel volil na valném shromáždění akademické obce na k zvlášť. Volba přitom byla nepřímá, zvítězil ten, kdo dostal většinu hlasů volitelů z každé národa. Rektor pak zastupoval školu navenek a bral do přísahy všechny profesory, studenty univerzitě závislé. Spravoval také majetek, svolával valná shromáždění a předsedal univerz kterému scholárové výlučně podléhali. Poradním orgánem rektora byla rada, kterou sám jmenoval na základě návrhů z jednotlivých u národů. Nad ním pak ještě teoreticky stál kancléř, kterým byl z definice pražský arcibisku právo řídit zkoušky, udělovat grady a byl nejvyšší odvolací instancí. Faktické řízení univ v rukou rektora. Stejně tak na jednotlivých fakultách měli rozhodující pravomoc děkani, vo také vždy na jeden semestr. Akademické svobody ovšem byly trnem v oku nejen Václavu IV., a panovníkům. Když císař Ferdinand III. sloučil po Bílé hoře staré Karlovo učení s jezuitský do jediné Karlo-Ferdinandovy univerzity, ustanovil do jejího čela takzvaný akademický magi kromě rektora a děkanů zasedal jako zeměpanský úředník i superintendent, kterýměl při nero rozhodující slovo. Dokonce mohl usnesení magistrátu vetovat. Univerzita sice proti takovém protestovala, ale v absolutistické monarchii jí to nebylo moc platné. Za Marie Terezie pak byli do čela fakult vedle děkanů postaveni i takzvaní studijní direkt státní úředníci nepodléhali pravomoci akademického magistrátu. I tehdy se univerzita bráni Josefa II. to bylo ještě horší. Byl sice zrušen úřad studijních direktorů, ale akademický už zvaný akademickým senátem - ztratil soudní pravomoc, takže akademici byli podřízeni měs Také samostatné hospodaření univerzity bylo zrušeno a předáno studijnímu fondu, řízenému s byla dovršena za Františka II., který roku 1802 obnovil úřady studijních direktorů, jejich nyní zaměřena předevšímna kontrolu jednotlivých profesorů. V takové atmosféře mohla univer vědecky pracovat a svobodně bádat. V podstatě se změnila na učiliště zaměřené na výchovu k státních úředníků. Šťastné časy Změna přišla až díky revolučnímu roku 1848. Do Rakouska tehdy dorazila pruská reforma vyso tvůrcem byl slavný jazykovědec Wilhelm von Humboldt. Pruské univerzity byly na státu vícem a řídily se samosprávou. Výuka na nich byla úzce propojena s vědou, takže zde nemohl učit by současně neprovozoval také vědeckou práci. Úspěšná realizace Humboldtových ideálů učini univerzit nejlepší školy 19. století a vedla k šíření tohoto modelu do dalších zemí. V Rakousku byl ovšem aplikován jen v umírněné verzi, která je spojena předevšímse jménem t ministra školství Lva hraběte Thuna. Ten sice rozhodně neměl v úmyslu zbavit rakouské univ dohledu, ale omezenou samosprávu chápal jako nezbytný předpoklad pro žádoucí růst jejich v Vysokoškolským zákonem z roku 1849 se tak z Karlo-Ferdinandovy univerzity znovu stala samo osoba, v jejímž čele opět stál rektor vybavený rozsáhlými pravomocemi a volený sborem voli fakult. Vedle něho byl vrcholným orgánem univerzity akademický senát, složený (kromě rektora) z pr proděkanů i profesorských a doktorských sborů. Profesorské sbory přitom řídily jednotlivé jejichž čela volily ze svého středu děkana. Thunova univerzitní organizace se nezměnila an Československa a trvala v podstatě až do nástupu komunismu. Karlově univerzitě přitom zjev neboť se právě v té době vědecky i pedagogicky vyrovnala těm německým. Učte, učte, učte Ko období“ se začal hlásit hned v roce 1945, kdy došlo k prvnímu razantnímu prolomení akademi Ministr školství Zdeněk Nejedlý tehdy jmenoval nového rektora o své vlastní vůli. O dva ro byl sice ekonom Karel Engliš zvolen rektorem ještě svobodně, ale jeho nástupce, lingvista už byl podle nového vysokoškolského zákona č. 58/1950 Sb. do úřadu pouze jmenován. Tímto z Karlova univerzita zcela podřízena ministerstvu školství a její akademické svobody byly na čtyřicet let úplně zrušeny. Staroslavné učení kleslo nejhlouběji v celých svých staletých výkon se v řadě oborů blížil nule. Teprve studenti vrátili v Listopadu univerzitám zpět je svobodu, zakotvenou pak ve vysokoškolských zákonech z let 1990 a 1998. Vezmeme-li tedy v úvahu pohnuté dějiny naší nejstarší univerzity, je zřetelné, že myšlenka omezením akademických svobod, nepatří mezi ty dobré a hodné realizace. Potíže generuje spí jež univerzitám v podstatě vnutila vzdělávání stále většího počtu studentů. Univerzity přinesly do feudální společnosti nevídanou míru svobody, když se za vrcholného dokázaly postupně vymanit z naprosté závislosti na moci církevní i světské.