Žili jsme tam jako přiklopeni sklenicí ****************************************************************************************** * Žili jsme tam jako přiklopeni sklenicí ****************************************************************************************** Čeští studenti Jaromír Chlada a Petr Hindrich o svých studiích v Severní Koreji Těsně před Vánoci 1989 odvezla severokorejská ambasáda předčasně své studenty bohemistiky Československu. Na dlouhá léta pak zmrazila výměny, jež za minulého režimu probíhaly celá mezi univerzitami v Praze a Pchjongjangu. Letos ale překvapivě nabídli Severokorejci Filoz Univerzity Karlovy, aby vyslala do Pchjongjangu dva studenty. Jaromír Chlada a Petr Hindri ročníku oboru koreanistika se tak mohli vydat na cestu do nejtužší diktatury, v níž nemáme Jediní Češi, které potkali během půlroční stáže, byli turisté ze zájezdu pořádaného našimi Jak jste se vlastně na cestu do neznáma připravovali? Získali jste nějaké zásadnější infor Petr Hindrich: Něco nám řekli profesoři, jenže ti byli v Severní Koreji naposledy v osmdes Na Ministerstvu zahraničních věcí jsme získali určité informace, z nichž některé se nakone nepřesné. Třeba, že si do Severní Koreje nemůžeme vzít elektrické spotřebiče. Jaromír Chlada: Nebo nám tvrdili, že tam nelze dovážet tiskoviny v korejštině. Riskl jsem jihokorejský slovník. Nikdo se po tom, co máme s sebou, nepídil. Pomohly vám dětské vzpomínky na komunismus v Československu? JCH: V komunismu jsem prožil prvních deset let života. Mám na něj podvědomé vzpomínky, kte naběhly právě v Koreji. Již samotná šeď Pchjongjangu evokovala pocity z dětství. Znovu jse propagandistické nápisy typu "Se Sovětským svazem na věčné časy". Vzpomněl jsem si na svoj hračky, které ovšem byly ještě bezvadné ve srovnání s těmi korejskými. Ale tohle všechno s na místě, při přípravě mi to vůbec nepomohlo. Petr na tom byl s informacemi, do čeho jdeme PH: Od prvního ročníku se zajímám o severokorejskou společnost a zpracovávám to i do postu téma Třídní původ a Kim Ir-senův kult. Takže jsem si spíš dokázal představit, co nás čeká. jsem byl překvapen stejně jako Jaromír. To je naprosto unikátní společnost, jejíž atmosfér těžko popsat, zprostředkovat lidem, kteří tam nebyli. Co vás zaskočilo nejvíc? PH: Samozřejmě jsem byl připraven na kult Kim Ir-sena i jeho syna Kim Čong-ila, jimž se po totalitní dynastii, ve světě zcela ojedinělou. Ale všudypřítomnost propagandy obou Kimů mě zaskočila. Hrne se to na vás nepřetržitě slovem, obrazem, v umění, v pouličních nápisech n metrech. V novinách je prvních deset zpráv o Kimech, v televizi nevidíte pořad, v němž by Velkém vůdci. JCH: Zažili jsme v Pchjongjangu oslavy narození Kim Ir-sena, založení KLDR i osvobození od nadvlády. Založení státu se slaví 9. září, ale již od půlky července vidíte na volných pro Korejců nacvičujících s vlajkami, šátky, pochodněmi nebo třeba i kopími různé alegorické s pak vyvrcholí v den oslav na hlavním náměstí, přes které se po čtyři hodiny přesouvají obr K tomu hraje osmisetčlenná vojenská kapela. Odkud jste oslavy sledovali? JCH: Z tribuny pro cizince. Takových dvacet až třicet metrů pod hlavním balkónem s Kim Čon nejvyššími pohlaváry. Jak na vás Kim Čong-il zapůsobil? PH: Úplně stejně jako v televizi, ten samý účes, šaty. Nevšiml jsem si, že by k někomu pro na veřejnosti nemluví. JCH: Většinou je zobrazován s vážnou tváří, žádné emoce. Když ale skončil průvod, přišel k zamával cizincům, ambasadorům, na druhé straně válečným hrdinům a měl jsem pocit, že se tr to však mohlo být jen zdání. PH: Já bych řekl, že se usmíval a mával na nás. Získali jste dojem, že se lidé při nacvičování na oslavy baví, nebo to berou jen jako povi JCH: Oni tam samozřejmě nemohou nejít a je to zvláštní pocit vidět v ulicích stovky dospěl mávátky. Snad je to ale pro ně vytržení z všedního života, který je v Severní Koreji straš Vyvrcholením oslav bylo, že cizinci mohli sejít z tribuny a vmísit se mezi tanečníky a tan pocit, že si to skutečně užívají, a již jen fakt, že mohli vidět živého Kima, byl pro ně s PH: Korejci, stejně jako všichni Asiaté, milují hudbu. Malé děti v mateřských školkách hra bicí, elektrickou kytaru i další nástroje. Kapely vyhrávají v ulicích při volbách nebo tře k práci. Ale celé rodiny se také scházejí každou neděli v největším pchjongjangském parku, tradiční nástroje, tančí a zpívají. JCH: Tyhle nedělní seance byly jedním z mála spontánních projevů, s nimiž jsme se v Severn Jestliže je spatření Kim Čong-ila pro Korejce zážitkem, jak se potom chovají v mauzoleu, k nabalzamovaný otec? JCH: Jsou dojatí, mají slzy v očích. A neměl jsem pocit, že by to předstírali. Celý pohyb je dokonale narežírován. Normálně by cesta do místnosti s Kim Ir-senem trvala tak tři minu skutečnosti k němu putujete asi třicet minut. Cesta se v budově zbytečně klikatí, prochází chodbami s působivým výhledem, jezdíte nahoru a dolů po eskalátorech jako na letišti, všud hudba. Vše je vypočítáno na efekt, musíte být naladěni na silný zážitek. Kim Ir-sen v pros nevypadá na osmdesátiletého starce, vlasy má černé, po bouli, kterou měl za života na krku památky. Prostě moudrý staršina v nejlepších letech. Jak vypadalo samotné vaše studium na univerzitě? JCH: Měli jsme přednášky šest dní v týdnu, protože sobota je v Koreji pracovním dnem. Krom korejského jazyka a konverzace byly v původním programu i angličtina a práce s počítačem. absolvovali první kursy angličtiny a počítačů se severokorejskými školiteli, diplomaticky že by bylo možné oba předměty zrušit, protože se jim můžeme dostatečně věnovat v Evropě. S Jaká témata jste probírali při hodinách konverzace? PH: Většinou se to týkalo života na koleji a našeho denního programu. A pak jsme mluvili o místech, spojených s Kim Ir-senem. Vždy šlo o jakýsi background před organizovanou návštěv muzeí, pomníků, porodnice, ale třeba i Domu pionýrů, který dětem, jak nám učitelé vysvětli Ir-sen. JCH: Mimochodem, to je obrovský dům o šesti stovkách místností, a když jsme tam přišli, ne na chodbách jediné dítě. Pionýři seděli až v místnosti, do níž nás organizátoři zavedli. C dospělí a předvedli nám umělecké vystoupení. Stejný program jsme potom viděli v televizi a ty samé děti. Bavili jste se ve škole nebo na kolejích s korejskými studenty? PH: Byli jsme od nich důsledně izolováni. Bydleli jsme na koleji, kde byla tři patra pro z studenty a tři pro domácí. Schody do poschodí, kde bydleli Severokorejci, byly zazděny, a měli oddělený vchod. Na škole jsme se pohybovali ve zvláštních učebnách pro cizince, vedle severokorejských studentů, ale bylo prakticky nemožné navázat s nimi nějaký bližší kontakt přišlo na celém našem pobytu nejhorší. JCH: Stěžovali jsme si našim učitelům, že nemáme šanci mluvit s tamními studenty. Říkali: běžte za nimi, dejte se s nimi do hovoru. Tak jsme to udělali, ale brzy nás přešla chuť. O konverzaci, jen se vyptávají, odkud jste, ale o sobě nemluví. Když jsme jim nabídli, že by sejít mimo školu, tak řekli bez bližšího vysvětlení: Nejde to. Podobné to bylo, když jsme Pchjongjangu ptali na cestu. Jak reaguje Severokorejec na ulici, když ho osloví běloch plynulou korejštinou? PH: Teenageři se zaleknou, malé děti se klidí z cesty, více v klidu jsou starší lidé. Větš když zjistí, že nejste Američan, ale přicházíte z bývalého socialistického tábora. Mnozí z nezaregistrovali, že se u nás před čtrnácti lety změnil režim, pořád mají v podvědomí, že země. Ale pak nás stejně velmi často poslali úplně jinam, než jsme potřebovali. JCH: Nakonec jsme pokusy o komunikaci a sblížení s místními lidmi vzdali a byli jsme rádi, domácích úkolů. Protože jinak nás ubíjela příšerná nuda. Televizní program, to jsou samá p estrády a občas sportovní utkání - stolní tenis, box nebo fotbalové zápasy korejské ženské Navíc vysílání běží jen od pěti hodin odpoledne do jedenácti večer, pak všichni zhasnou a striktní limity na odběr elektrického proudu a musí šetřit. Celé hlavní město se ponoří do osvětleným bodem v Pchjongjangu je obrovská socha Kim Ir-sena. Co takhle jít do kina? PH: V kině jsme viděli korejský velkofilm z konce japonské okupace, kde Japonci potopí kor osobní dopravu. Při scénách, kdy se loď rozlomí a jde ke dnu, filmaři použili nejmodernějš počítače. V podstatě šlo o korejskou verzi Titaniku. JCH: Na jejich poměry byl ten film docela dobrý. Ale to byla úplná výjimka. Jsou v Pchjongjangu kostely? JCH: Je tam katolický a protestantský kostel a v létě začali stavět pravoslavný kostel. Ob každou neděli plné Severokorejců. Probíhá normální mše s kázáním v korejštině, zpěvem litu lidé odříkávají Otčenáš a modlitby. Jenže jsem neměl pocit, že jde o lidi skutečně věřící. je divadlo, aby vedení státu mohlo tvrdit, že v Severní Koreji je dodržována svoboda nábož skutečnosti musí lidé uctívat jediného boha - svého Velkého vůdce. PH: Když není pro stát problém zorganizovat desetitisíce lidí do průvodu, tak asi dokáže z přišlo šedesát lidí do kostela. Chodí stále ještě Severokorejci v šedivých uniformách? PH: Nevím, jak jinde, ale v Pchjongjangu toto oblečení, které lidem podle propagandy vždy vůdce, již pomalu mizí. Studenti z uniforem nosí jen čepici, jinak chodí v černých kalhotá Ženy, pokud jsou si schopny ušetřit nějaké peníze, kupují různobarevné šaty, chtějí se líb nosí různě vyvedené odznaky s portrétem Kim Ir-sena, coby označení příslušnosti k nějaké k se nám vysledovat tři druhy: pro straníky, studenty a ostatní občany. Víc jsme ale do tajů nepronikli. To je přesně druh otázek, na které Korejci, včetně našich učitelů na univerzit Na jaké otázky vám ještě neodpověděli? JCH: V Pchjongjangu jsme objevili překvapivě dobře zásobené tržiště, kde bylo hodně čínské Prodávali zde boty, hračky, cigarety, žvýkačky, ale i maso nebo zeleninu. Nikdo vám neodpo jak se tohle zboží do hlavního města dostalo. Nešlo o černý trh, lidé na něm normálně naku správce tržiště. Přitom je známo, že Korejci běžně pašují zboží z čínského pohraničí i za trestů, budou-li přistiženi. Je tedy možné, že v hlavním městě funguje státem organizovaný trh s pašovaným zbožím? PH: Jsou tam trhy, kde je i čínské zboží, netvrdím, že pašované. Jsou tam ale i obchody pr platí valutami. A státní obchody, které zejí prázdnotou. V Pchjongjangu je jediný obchodní přivedl k zoufalství prodavačku, když jsem si chtěl koupit vázu z tradiční keramiky. Vůbec stojí, zda mi ji může prodat. Byla to pro ni neobvyklá situace, že by si někdo chtěl koupi by po ní zůstala mezera. JCH: Rozdíly mezi cenami pro obyvatelstvo a cizince jsou zřejmě obrovské. Součástí našeho i organizovaná návštěva zábavního parku. Když jsme tam pak šli znovu sami, jedna atrakce n dolary. To je v Severní Koreji dvouměsíční plat dělníka. Setkali jste se během svého pobytu se stopami hladomoru? JCH: Pokud tam lidé hladoví, neměli jsme šanci se s nimi setkat. Na taková místa, zejména nás prostě nepustili. Neměli jsme možnost ani vidět volnou přírodu nebo jet do hor. To byl zklamání. PH: Viděli jsme mnoho humanitárních pracovníků, distribuujících jídlo, ale žádného hladově V době vašeho pobytu v Pchjongjangu vypukla válka v Iráku a vedení KLDR pohrozilo světu ja Jak o těchto událostech psaly severokorejské noviny? JCH: V tom duchu, že irácký lid bojuje proti rozpínavým Američanům. Když pak Bagdád padl, komentováno jako velké varování: Vidíte, něco takového by hrozně rádi Američané udělali s PH: O výhružkách severokorejské vlády se v novinách neobjevila ani zmínka. Běžní občané vů jak jejich vláda vystupuje navenek. Mimochodem, v hlavním městě jsem neviděl jediný stánek noviny mohli koupit. Noviny jsou distribuovány přímo lidem do pracovních jednotek a lze je vitrínách v metru. Dá se tak ušetřit spousta papíru, kterého je očividně nedostatek. Nemáte teď s odstupem času pocit, že se vašim hostitelům přece jen podařilo díky chytré ma vám obraz o něco růžovější, než je skutečnost? PH: Neměl jsem pocit, že by na nás cíleně působili s úmyslem vsugerovat nám nějaký obraz p Po Pchjongjangu jsme se pohybovali neomezeně, ale mimo jsme viděli jen to, co chtěli. JCH: Spíš nás izolovali od řady věcí, než aby je malovali narůžovo. Prostě jsme tam žili j sklenicí. Jiří Leschtina