Vstanou zde noví Heyrovští? ****************************************************************************************** * Vstanou zde noví Heyrovští? ****************************************************************************************** Nejznámější český přírodovědec, nositel Nobelovy ceny, notně zvýšil kredit tuzemské vědy 20 velkých českých osudů Chemik Rudolf Lukeš o Jaroslavu Heyrovském roku 1959 prohlásil: „ ...šel cestou nešlapanou malých poměrů, ale cestou velkých duchů. Tato cesta budiž světlým příkladem mladé generaci Ne každý zdědí po předcích talent a píli, ne každý vyrůstá v prostředí intelektuálně jiskř každý z takto disponovaných a vedených talentů pak dokáže něco, čím se vryje do historie. nepatrný zlomek nejúspěšnějších má to štěstí, že se dožije uznání a je za své dílo náležit Jaroslav Heyrovský dosáhl takřka všeho: zcela sám vydobyl z neznáma zbrusu novou analytick rozšířil ji po celém světě. Jako první Čech dostal Nobelovu cenu. Jak toho dosáhl? Odbornými schopnostmi? Ty jsou podmínkou nutnou, ale ne dostačující. Stej A tak se zřejmě rozhodujícím faktorem stal Heyrovského vztah ke světu - vztah ani ponížený nýbrž rovný a otevřený. Takový, k jakému se nyní po létech znovu vracíme. A co je podstatn budovaný na angličtině. Kdo to může rozřešit Heyrovského výstup na vědecký Olymp začal jednoho podzimního dne roku 1918 rigorózní zkouš věd. Podaná dizertační práce měla vynikající úroveň, všichni zkoušející kandidáta znali ja nadaného studenta; proto měla zkouška spíše povahu vědecké disputace. Fyzik Bohumil Kučera řeč na některé vlastnosti rtuti pod vlivem elektrického pole. Odpověď výtečně připraveného Heyrovského se změnila v živou diskusi, kterou další z profes anorganický chemik Bohuslav Brauner, přerušil památnou větou: „To může rozřešit jen fyziká A bylo to. Jediným fyzikálním chemikem na celé fakultě tehdy nebyl nikdo jiný než Heyrovsk měl stát Braunerovým asistentem, takže poznámku zřejmě bral i jako náznak směru svého budo Osudný Albion Otec Jaroslava Heyrovského, univerzitní profesor římského práva, zval často domů své učené přátele, takže děti (bylo jich pět) poslouchaly třeba lingvistu Jana Gebauera, historika J estetika Otakara Hostinského či filozofa T. G. Masaryka. Už jako dítě „Jaro“ projevoval on zvídavost vlastní každému vědci: když si jednou na výletě rozřízl šlachu a doktor mu ji se pacient se zájmem přihlížel, zatímco jeho sestřičky usedavě plakaly. Na akademickém gymnáziu na Smetanově nábřeží, které absolvoval mimo jiné s Karlem Čapkem, začaly bavit matematika, fyzika a chemie. Na pražské univerzitě, kam se zapsal, se však po těchto tří disciplín nepřednášelo. Nejlepší fyzikální chemii mělo tehdy Německo, ale tam s nechtělo. Francouzi se mu jako vědci zdáli zase málo seriózní, a tak nakonec zvítězila Bri bakaláře získal rok před první světovou válkou na londýnské University College. Tam se tak s trubičkou, ze které odkapává rtuť. V Praze pak ještě koncem války sepsal dizertaci, jejíž součástí bylo i zmíněné rigorózum. ještě v uniformě rakouského četaře. Inspirativní podivnost Duch anglické školy se na Heyrovském podepsal nejméně ve dvou směrech: naučil ho experimen nejjednoduššími prostředky a naučil ho spoléhat sám na sebe: když v Británii při testu pod spolužákovi papírek s řešením, adresát vůbec nepochopil, oč jde, podvádět ho totiž ani nen Doktor, od roku 1920 docent Heyrovský vždy po splnění svých každodenních asistentských pov roky pilně a osaměle vážil nabité kapky rtuti odpadávající z kapiláry; z jeho pracovního d mimochodem až do smrti anglicky, vyplývá, že pracoval i na silvestra 1921 a na Nový rok 19 Oněm nesrovnalostem u elektrizované rtuti na kloub zatím nepřišel. Stalo se však něco jiné Nový rok 1922 ho napadlo změřit v obvodu proud probíhající při různém vnějším napětí. Nena nenechal se odradit. Naopak, neúspěch ho vybudil. Sehnal si u fyziků citlivější galvanomet 1922 dostal první křivku závislosti proudu na stoupajícím napětí. Heyrovského životopisec Jiří Koryta (sám významný elektrochemik) okolnosti tohoto historic popsal takto: „Měření mělo trochu tajemný ráz. V místnosti bylo šero, elektrická osvětlova štěrbinou vrhala světelné paprsky ve tvaru úzkého obdélníku na zrcátko galvanometru, které na pavoučím vlákně. Zrcátko odráželo paprsky na stupnici. Když galvanometrem procházel pro pootočilo, takže se na stupnici změnila poloha světelného indexu. Přes slabé osvětlení byl lesklé rtuťové kapky, jak rostou a odtrhávají se od skleněné kapiláry...“ Mladý profesor Jak mladý badatel brzy zjistil, podobné „vlny“ na grafu vyvolávaly i další prvky obsažené A tady se projevila schopnost, kterou Heyrovský později formuloval takto: „Umět při experi správně odhadnout váhu jednotlivých faktů, na tom po mém soudu nejvíc záleží. Umět včas př pokusy a vybrat si ty, co dávají největší naději. Při řešení určitého úkolu se někdy až po měsících ukáže něco zajímavějšího a pak je třeba jít po nové stopě.“ V příštích týdnech Jaroslav Heyrovský zaplnil dvousetstránkový sešit. Výsledkem byla dnes polarografie, originální analytická metoda, kterou lze velmi zjednodušeně charakterizovat typ elektrolýzy na kapající rtuti, který potlačuje většinu nevýhod a zvýrazňuje většinu vý klasické. V témže roce 1922 se dvaatřicetiletý Heyrovský stává prvním profesorem fyzikální chemie Un Rok nato vychází jeho práce v prestižním britském Philosophical Magazine. Učitel národa i národů Heyrovský po světě absolvoval řadu pobytů a přednášek. Ale především: skromná laboratoř te Chemického ústavu UK se stala světovou školou polarografie. Její vlídný a kompetentní učit nadchnout. Denně je navštěvoval v laboratoři, denně s nimi diskutoval při odpoledním čaji Po laboratoři pan profesor rozvěsil anglicky psané výroky slavných vědců, například Farada „Work, finish, publish!“ Míru zaujetí jeho studentů charakterizovala paní Heyrovská prohlášením, že s polarografist svoji dceru klidně i v noci a o samotě, poněvadž on by jí stejně povídal jen o té své rtuť Roku 1950 se Heyrovský dočkal Polarografického ústavu (od roku 1952 pod hlavičkou Akademie do svých třiasedmdesáti let, kdy předal vedení Rudolfu Brdičkovi. To byl jeden z jeho vyni nichž řada se po srpnu 1968 rozprchla do světa a šířila tam věhlas české fyzikálněchemické 24. října 1959 si přijel za Heyrovským pro interview švédský novinář. Za dva dny se to doz Jaroslav Heyrovský dostal Nobelovu cenu za chemii! Nominovali ho především dva významní an Předtím byl na toto nejvýznamnější vědecké ocenění nominován už třikrát, přičemž v roce 19 hodně blízko. Už se asi nikdy nedozvíme, nakolik se na konečném verdiktu Stockholmu podeps politický vývoj u nás. Většinu peněz spojených s cenou (tehdy činila osmačtyřicet tisíc dolarů) chtěl laureát věn Jenže nesměl. Jak vzpomíná syn Michael, sám vynikající polarografista, „bylo mu řečeno, že stát o vědu stará dostatečně. Tak za ty peníze nakonec koupil dceři domek“. Dodejme, že dc vystudovala chemii. Jaroslav Heyrovský byl vědcem vpravdě světovým a jistě by se snadno mohl zbavit „malých če odchodem do zahraničí. Neučinil tak, zůstal doma a snažil se ty malé české poměry rozšířit Heyrovští? Autor je publicista