Nejsem zvyklý čekat ráj na zemi ****************************************************************************************** * Nejsem zvyklý čekat ráj na zemi ****************************************************************************************** Kdo se dnes cítí moc zklamaný, měl by si položit otázku, co vlastně čekal a co si myslí sá Jan Sokol ČESKÉ PŘÍBĚHY Většinou je dobře známe. Přesto nám mají stále co sdělit. A v jejich vyprávění ožívá nejen životní příběh, ale i osudové okamžiky historie země, do jejíž paměti se zapsali. Jsem Pražák, otec byl architekt a před válkou si postavil domek v Břevnově, kde jsem proži šťastného života s rodiči a s bratrem. Maminka studovala dějiny umění, ale pak s námi zůst rodiče byli pevně věřící, dnes by se řeklo dost konzervativní katolíci, a náboženství, umě provázely odmalička. Teprve někdy v patnácti jsem se začal víc stavět na vlastní nohy: táh vědě a k technice a k náboženství jsem se zase vrátil až o pár let později. Na válku si dobře pamatuji, ale děti i válku zažívají dětsky, vlastně beze strachu. Vzpomí strýc odvezl k dědečkovi do Ondřejova, když byla mobilizace. Jak mi otec koupil u stánku b pak dlouho neviděli. A moc dobře si pamatuju na heydrichiádu, na vojáky v břevnovském kláš V květnu 1945 jsem zažíval všeobecné nadšení ze svobody, otec však mluvil dobře rusky, a t chodívali ruští důstojníci, kteří tohle nadšení už tenkrát brzdili. Četli jsme Tigridovy O sledovali, jak se chystá Únor. Když přišel, dopadl na řadu blízkých lidí, a tak jsem se docela přirozeně ocitl na druhé s jak říkali komunisté. Nemohl jsem na gymnázium, i když jsem měl dobrá vysvědčení, a rodiče zlatnické učení. Jsem jim za to velice vděčný: bylo to krásné řemeslo a potkal jsem tam vý snad mohu říct, že i já byl dobrý řemeslník. Jen doporučení ke studiu mi dát nechtěli, a t dělat mechanika ve výzkumu urychlovačů. Tam jsem potkal také první upřímné a čestné komunisty (mezi zlatníky jich moc nebylo) - a tím vyrovnat. Ale abych se dostal na vysokou školu, musel jsem přejít na jadernou fyziku č pak do matematických strojů. Šedesátá léta byla pěkná nejen proto, že jsem byl mladý, ale věci šly trochu k lepšímu. Se s budoucí ženou Františkou a ta mě přivedla mezi studenty. Tam jsem poznal Jirku Němce a t úplně nová inspirace. Začal jsem číst Teilharda, překládat, hledat nové možnosti, jak žít Teilhardem věřím, že víra něco očekává, ale pevně stojí na vděčnosti za to, co všechno člo Život, štěstí, lásku nebo děti si nikdo nemůže koupit ani zasloužit. Nepředstavuju si, co bude, jen vím, že Bůh, který stvořil svět, se o nás nějak postará v tom, s čím si nemůžeme nezkazí sám, o to se člověk bát nemusí. To je biblická víra. Pak přišla Tvář a nová přátelství, první cesty do ciziny, do NDR, do Rakouska a do Francie tři děti a měli jsme se co ohánět. Ale koncil a ekumenismus, tím jsme žili. Osmašedesátý rok znamenal další uvolnění a možnosti. To bylo fajn, ale žádná euforie. Vlád komunisté a tajnou policii nezrušili, člověk si musel dávat pozor. To ale vůbec neznamená, něco dělat. Dělali jsme, co se dalo, a nezabývali se myšlenkami na to, co přijde. Čekat, n totiž nikdy nezvykl. Na Rusy jsme moc nemysleli. Já jsem ostatně srpen '68 zažil v Moskvě, počítačích. Cesta domů byla docela dobrodružná. V šedesátých letech jsem se naučil trochu řecky a pro děti jsem přeložil výběr z evangelií vyšel jako Poselství Ježíšovo s bráchovými obrázky. Profesoru Součkovi se líbil, a tak mě překladatelské skupiny pro Nový zákon. To byla skvělá příležitost a škola, ekumenismus v p tam jako první katolík, ale tehdejší kolegové, pokud neumřeli, jsou stále mými přáteli. A špatný; nevím, zda by k tomu dnes církve našly odvahu. S lidmi kolem Charty 77 jsem se dostal do kontaktu ještě dříve, než to začalo. S Jirkou Ně vídali často, o Vánocích 1976 jsem pak chodil pro podpisy; když se o tom dozvěděl tchán Ja radost, ale sám by mi ji asi podepsat nedal. Měl o nás starost a chtěl nás šetřit. Protože jsem si nikdy nezvykl čekat nějaký ráj na zemi, přišla pro mě s rokem 1989 skoro s překvapení. Chování lidí, ochota se uskrovnit, schopnost postavit se na vlastní nohy i sta Ani dnes nepatřím mezi zklamané: proč také? Podívejte, jak se změnila naše města - a všeli nebo hloupost, to přece k životu patří. Co bychom tu jinak dělali? Vždyť politika je činno jiná, jen s větší odpovědností. S tím, že musíte rozhodovat za druhé, a to i ve věcech, v příliš nevyznáte. A že si na vás lidé v tramvaji ukazují prstem. I mě, když jsem v roce 19 politiky a stal se poslancem a později ministrem školství, občas někdo chytil v hospodě, v vole, znám? Ale přes hubu jsem nikdy nedostal, ani omylem. Ostatně od estébáků taky ne. Přesto zkušenost z politiky trochu změnila mě i můj pohled na lidi, na společnost. Člověk lidské nouze, občas se také nechá napálit, takže asi trochu ztvrdne. Bez toho by to nepřež víc rozmýšlet, než něco řekne. A chápat politiky, že to nemají lehké, pacholci. Pepík Jelí dílny dělil lidi do dvou kategorií: chudinka pitomá a chudinka mizerná. Něco na tom je. A stejné je to i na univerzitě, kde přednáším od roku 1991. Jak bych mohl být s akademický nespokojen a zklamán, když jsem ho měl tak dlouho zakázaný? Učit na univerzitě je privileg může učit a bádat o čemkoli, co se mu zdá důležité? A že i na univerzitě jsou závistivci, omezenci - s tím přece musí soudný člověk počítat. Kdo se cítí moc zklamaný, měl by si pol vlastně čekal - a co si myslí sám o sobě. V životě jsem měl velké štěstí, že jsem potkal spoustu lidí, kteří pro mne znamenali velko Na celou knihu by takových setkání bylo. V dětství dědeček, profesor Nušl, prototyp skromn strýc Václav, venkovský farář v Jablonném. Samozřejmě rodiče, i když na ně si člověk vzpom skvělých učitelů, mezi nimi Ota Mádr. Jiří Reinsberg, Jirka Němec a lidé kolem něho. Anast Zvěřina a profesor J. B. Souček. Žena Františka a všecky tři děti, i když jsem nebyl zrovn otec; snažím se něco napravit aspoň jako děda. Můj tchán Jan Patočka a po převratu Josef L který mě pozval na univerzitu a dodal mi kuráž, abych to v šestapadesáti ještě dohonil. Z musím začít Dickensem a Chestertonem. Pak ovšem Teilhard, Heidegger a Lévinas, jež jsem i pak už by to byla celá bibliografie. Dnes už - v mém věku - nemám příliš mnoho plánů. Mám na krku dorůstající dítě, fakultu a j studentů. Dá-li Bůh, měl bych ještě tři roky děkanovat a to úplně stačí. Fakulta potřebuje zahraniční styky, přilákat vynikající studenty z ciziny, nejenom ze Západu. Letos začínáme každého, dříve se říkalo "univerzitní extenze". Sám pracuju na novém založení lidských práv, na filozofii či antropologii práva. A chtěl b dvě knížky z toho, co přednáším: jedno se jmenuje Moc, peníze a právo, to druhé Etika živo ještě dost co dělat, dokud nepřijde skleróza nebo rovnou zubatá. *** Filozof Jan Sokol * narodil se 18. dubna 1936 v Praze; nesměl studovat, vyučil se zlatníkem; později studova fyzikální fakultu UK a od roku 1992 Institut základů vzdělanosti UK; 1964-1990 byl program * v té době byl již aktivní v různých občanských aktivitách (je signatářem Charty 77), věn překladatelství, historii a filozofii * v červnu 1990 se stal poslancem Federálního shromáždění za OF; v Tošovského vládě byl kr školství * od roku 1991 přednáší na Filozofické fakultě UK a od roku 2000 je děkanem Fakulty humani * je ženatý, s manželkou Františkou má dva syny a dceru Zaznamenal: JAN JANDOUREK