Palach vyhlásil boj. Ale ten se nekonal ****************************************************************************************** * Palach vyhlásil boj. Ale ten se nekonal ****************************************************************************************** Výzva pražského studenta, i když nenaplněna, zůstala lidem v koutku srdce a rýpala jako za "Jana Palacha se Husákův režim bál tolik, že zrušil jeho hrob na Olšanech..." Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu Jan Palach se upálil. Blbá smrt. Strašně bolí. Stáli jsme potom za jeho rakví. Mnoho z nás více symbolicky. Žmoulali jsme kapesníky. "Kdo nepláče, není Čech!" Nikoho to tehdy nenapa to být dost dobrý slogan. Vedoucí mužové této země pronesli nějaké projevy. Zejména v nich klidu a k nenásledování. Hlavně Ludvík Svoboda, tehdejší prezident (utajeně vzpurná část l mu později přízvisko "děda Zradílek"). Nasliboval, jak se v okupovaném Československu budo demokratické svobody". Směšné, vždyť už nebylo co hájit! Vždyť právě proto se Jan Palach r se rozhodl. Podstatnější však bylo ve Svobodově vystoupení varování před nebezpečím veliké "může stát tisíce nevinných životů". Tedy před tím, že by občané země mohli masově odmítno by přestali plakat a začali protestovat. "Palach svou smrtí a prohlášením k ní vyhlašoval neměla být defenzivní, ale ofenzivní," říká člen předsednictva Konfederace politických věz (navržen trest smrti, změněn na 17 let kriminálu, odseděl si dvanáct a půl roku). "Palach oběť. To byla polnice. Zatroubil a čekal, že se půjde. Jediné, kam se šlo, tak jemu na fun V čem se mýlí Petr Pithart Petr Pithart v knize Dějiny a politika napsal: "Černé zástupy mlčících Pražanů si v den tr poprvé a naposled jasně uvědomily, že co jsme chtěli, chtěli jsme příliš lacino. A že je p Pithart se do jisté míry mýlí. Možná si lidé uvědomili, že je pozdě. Pozdě na vítězství. N jakýkoliv odpor. Ještě o půl roku později, v srpnu 1969, proběhlo Prahou a řadou dalších m zemětřesení. Statisíce lidí vyšly do ulic střetnout se s kolaborantskou mocí i za cenu ohr "Naše národy nikdy nezapomenou obětí našich drahých synů Jana Palacha a Jana Zajíce. Jejic nesmí být zmařeno," stojí v jednom z letáků, které se tehdy rozšiřovaly a vyzývaly k veřej ty, kdo se nechtějí pokořit. Možná až tenhle "druhý srpen" a jeho brutální potlačení byly během níž se komunisté snažili nějak "zreformovat" sami sebe, a občané zatoužili po svobod jaksi obyčejné, s naplněním zásady, kterou označuje Michael Nowak: "Každá lidská bytost je politický občan, ekonomický činitel a nositel morálky a kultury." Což jsme za komunistické smyslu slova veřejně nikdo nebyli, a ani nemohli být. Jenže ani po srpnu 1969 nepřestala b výzva, kterou jsme nenaplnili, nicméně někde v koutku srdce rýpala jako zadřená tříska. Sk nicméně existující. I proto, že jsme s básníkem, spisovatelem a překladatelem Janem Zábran "Hořel student./ Hořel studem." A že to byl stud za nás. A tedy - alespoň ti, v nichž byly - cítili, že jsou po Palachově smrti pořád na řadě, aby se toho studu zbavili. "Myslím, že si lidé uchovávali Palacha alespoň v povědomí," říká Čestmír Čejka, "někteří říkali, větši 'On byl hrdina a my jsme také tolik chtěli'." Že to není marná úvaha, svědčí silný výbuch připadl na 20. výročí Palachovy smrti, v takzvaném Palachově týdnu 1989. A Palachovo jméno listopadu 1989. Tryzna za Jana Palacha možná byla jakýmsi předznamenáním konce pokusu o sv předznamenáním vnějším. Na Palachovu výzvu v lednu 1969 nevyšli jsme bojovat, ale vnitřně zůstal. Nebo alespoň zahanbení, že jsme jej v pravý čas nevyslechli. A touha konečně jasně vyjádření odporu je pro existenci důležitější než vyjádření souhlasu", jak to Zábrana defi sedmdesátých let ve svém deníku. Báli se ho pořád Gangsteři, kteří se chopili kolaborantské "normalizace" (zavírání a tyranizování malé skup vzdorujících, existenční šikana a zastrašování mírně větší skupiny těch, kteří by případně dílem zlomení a dílem uplacení většiny, jíž se říká většina "mlčící", však lépe hodilo by a konečně bohatý příděl ekonomických a mocenských prebend těm, kdož kolaborovali s chutí a se Palacha báli od okamžiku jeho činu. Buď racionálně, nebo instinktem dopátrali se toho, pouze symbolem probrečených kapesníků... Když došla zpráva o činu Jana Palacha na jednání výboru KSČ, na němž kolaborantská falanga přecházela do útoku, vystoupila dr. Helena Raško se stydí poslouchat to, co se tam říká, a že to snad i Palach slyšel, a to ho dovedlo k zo Uřvali ji a Vilém Nový pronesl odpornou cynickou řeč. Před Palachovým pohřbem vláda Oldřic otevřeně strašila policií a armádou. Milicionáři si dokonce svolali výhrůžný aktiv. Zmobil Štrougal. Ach Bože, jak se báli! Proto také výrazně bolševičtí kolaboranti omezili informa činu Jana Zajíce. A zcela potlačili zprávy o jihlavském sebeupálení Evžena Plocka. Byl to otec dvanáctiletého syna. Před smrtí řekl: "Já neměl jinou možnost protestu." A v dopise n citoval on, komunista, jiného komunistu, Antonia Gramsciho: "Pravda je revoluční." Palachů vlastence. Ať už jakéhokoli názoru. Strach z možného občanského vzepětí však sehnal do hou A definitivně jednoznačně ukázal, že mnozí, které občané považovali za své vůdce, jsou ve pouhými slouhy sovětské mocnosti. Čestmír Čejka k tomu říká: "My, když jsme se organizoval letech proti komunistickému režimu, dělali jsme něco na úrovni přísahy. Palach neměl komu dobýt pevnost jako obyčejný voják. A čekal, že se snad zvednou i ti druzí. Mančaft by na t Ale generálové chyběli." Přesto však obavy z "mančaftu" a z Palachova odkazu vedly kolabor že znesvětili i Palachův hrob na Olšanech. Lidé, už hodně zlomení, chodili si sem léčit sv zapalovali, byť v okolí při různých výročích postávali nepřehlédnutelní chlápci. Ti, když zavíral, plamínky likvidovali. Když v roce 1973 estébáci převezli Palachovy ostatky do rod tam za ním lidé jezdili. Na olšanské "Palachovo místo" uložili neznámou paní. Objevila se je fiktivní. Pokud nebyl, museli být pozůstalí překvapeni, kolik kahánků tu stále hořelo. bez Palacha, zůstalo symbolem. Národní zájmy "Každá dlouho lámaná společnost časem přejde od odvahy k zaštítění vlastního klidu a pohod Čejka, "generace 'poučená' terorem chrání své děti. A tak vzniká generace, které nikdo nev a co bylo. Nemá tedy schopnost vidět dál než za svoje zkušenosti. Pětatřicet let od Palach je vlastně půldruhé generace. To, co udělal on a jeho následovníci, zůstalo v pamětnících. nezbaví. Zda jsou ochotni to přenášet dál, to je otázka." Hovoří se nyní stále o "národníc Objevují se obavy, že by se mohla rozpustit národní identita. Problém je v tom, že titíž l způsobem a z nepochopitelných důvodů zamlžují vědomí mimořádných činů v minulosti. Dopoušt glajchšaltování jako bolševici. Každému, kdo nějak nepřizpůsobivě vybočoval z řady způsobn symbolicky "hlavu dolů". Hrdinský háv nesluší. Pěkné jsou přece normalizační tesilky. "Jsm nectí novodobou historii," podotýká Čejka. "Vždyť se podívejte, například pozice legií nen zákonem, legionáři zůstali vlastně pořád jakýmisi žoldnéři. Po roce 1945 se hanebně naloži odbojem i s tou částí východní, která se nepřizpůsobila. Vnitřní odpor dopadl jakbysmet. A protikomunistický odboj nebyl doceněn. Co si má potom dnešní člověk vlastně představovat p svoboda, neví-li, že se za ni bojovalo?" Národní zájem, identitu a kořeny nelze vybudovat symbolů a v dobrém slova smyslu mýtů. Místní obecný skepticismus k nim, výrazně podporovan většiny vůdců (s výjimkou politicky vhodných sebeprosazovacích příležitostí, tak přesně po Krylem: "Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet, je to trapas, když s pózou mist zabrečet..."), hrozí faktem, že výše řečené rozplynutí se doslova nabízí. I proto snad, ja zapomnělo, ba jak je zapomínání pěstováno jako módní manýra, pořád lze nalézat v Palachově pro dnešek. Lhostejnost a zamlžování obětí a hrdinů jsou špatné i ve svobodě. Končívá to t jenom ten, kdo skáče nebo pláče. O tom Jan Palach předtím, než udělal to, co udělal, jaksi