Jezuita, profesor, otevřený člověk ****************************************************************************************** * Jezuita, profesor, otevřený člověk ****************************************************************************************** Vědec a kněz českého původu Ludvík Armbruster dostal vysoké rakouské vyznamenání Narodil se v Čechách, ale jeho státní příslušnost byla rakouská. Polovinu života prožil v několika lety se zase vrátil do Prahy. Profesor Ludvík Armbruster, kněz, jezuita, děkan Te Univerzity Karlovy, dostal v minulých dnech cenu rakouského prezidenta, „Rakouský čestný k umění první třídy“. Tento týden ho čeká konference k výročí příchodu jezuitů do Čech (stal Za co byl vlastně oceněn? A jaký byl ten jeho jezuitský příchod do Čech? Profesor Armbruster je nápadný stylem chování, který bychom připsali spíše Japoncům. Tichý otevřený. V jednom interview mu řekli: „Vy vůbec nevypadáte jako děkan teologické fakulty. jeho chování bychom očekávali spíše od anglického profesora, jak je známe z knih. Třeba kd a zeptá se návštěvníka, zda si dá také. „Já nekouřím,“ přiznal jsem se. „Škoda,“ poznamenal. Takovou repliku jsem už mnoho let neslyšel. Jeho jméno, Armbruster, sahá svým původem mimo českou kotlinu. Je to řeckořímské jméno, kt arcuballista a znamená člověka, který vyrábí kuš nebo z ní střílí. Němci si ho pak zjednod která se jim lépe vyslovovala. Dědeček na úřad nešel „Můj rakouský dědeček se s železnicí dostal do Orlických hor, kde se usadil v Jablonném na vzpomíná pan děkan na počátky Armbrusterů v Čechách. „Oženil se s Češkou a naučil se troch jako vnuci jsme z toho měli legraci, protože mluvil v obratech jako ,já jsem si myslela‘. vrátil z první světové války, oženil se s Pražačkou, mou maminkou. Ta se nikdy nenaučila n mluvilo česky.“ Tak se i Ludvík Armbruster stal pražským rodákem. Dlouho nevěděl, že je vlastně Rakušan. Došlo k tomu jakousi zvláštní náhodou, která měla p jeho osud. „Dědečkovi bylo v Orlických horách dobře, a když přišel konec první světové vál hlásit, aby dostal československou státní příslušnost. Bylo mu to fuk a na úřad jít nechtě čím byl, a my všichni po něm. Že jsem Rakušan, jsem se dozvěděl teprve tehdy, když Hitler doma byl poplach, co budeme dělat. Válečná léta jsme přežili tak, že jsme se prohlásili za příslušnosti.“ Za války se seznámil s jezuitským knězem, který na něj silně zapůsobil, a Ludvík se rozhod k jezuitům. Po maturitě v roce 1947 odešel do jezuitského noviciátu na Velehradě. Hned od Armbrusterovým zájmem filozofie, kterou studoval od roku 1949 na jezuitském učilišti v Děč však v roce 1950 provedli známou razii proti řeholníkům a filozofický institut byl zrušen. dva měsíce internován v Bohosudově a nakonec se ukázalo, že dědečkova nechuť chodit na úřa desetiletích nečekané ovoce. Zatímco ostatní skončili na mnoho let ve vězení, Armbruster b státní příslušník „jenom“ vyhoštěn. Odjel pak do Říma, aby podal zprávu o tom, co se v Československu stalo. V Římě také pokra na slavné Gregoriánské univerzitě. V Římě se také setkal s japonským knězem, který ho pozv a on tam skutečně odjel. Ačkoliv bylo poválečné Japonsko zničenou zemí plnou beznaděje, cí Přišel o vlast a teď se ocitl mezi jezuity, kteří byli stejně jako on příchozí. Musel nicm jazykovou bariéru. Komu se tohle nepodařilo, vrátil se z misií domů. Mezi buddhisty a šintoisty Ve studiu pokračoval Ludvík Armbruster i v Japonsku na jezuitské Sophia University v Tokiu studia japonštiny napsal i dizertační práci. Byl tam čtyři roky a teologii potom dokončil na Mohanem. Během německých studií se mohl účastnit i seminářů vedených mysliteli slavných třeba Max Horkheimer a TheodorW. Adorno. V Německu byl také v roce 1959 vysvěcen na kněze. Do Japonska se vrátil v roce 1961 a běhe se při své akademické činnosti setkával s mnoha bývalými šintoisty a buddhisty zaujatými m civilizací. Slovník českých filozofů popisuje jeho působení takto: „Armbrusterovým úkolem bylo seznamovat japonské posluchače s moderním evropským myšlením, s jeho prameny a úkoly, nesnázemi. Vzhledem ke stavu recepce evropské kultury v Japonsku v tomto století se soustř na německý idealismus od Kanta k Hegelovi a na jeho materialistické následovníky, na fenom existencialismus.“ To zní dost suše, ale skrývá se za tím bouřlivé a zajímavé střetávání o mentalit. Slepec se hada nebojí Vztah Japonců k náboženství je například zcela jiný, než je tomu v Evropě. Podle profesora nemají Japonci ten proticírkevní a protináboženský afekt, jaký známe u nás. V Evropě círke západní římské říše převzala mnoho funkcí a cítila se trochu jako rodič, starala se o špit knihovny i zemědělství. Pak se své pozice už nechtěla vzdát, a když se národy ujaly své sa cítila se zrazená a měla pocit, že se přece její děti k ní jednou pokusí vrátit, což se ne toto nikdo nezná. V jedné z besed nazvaných Křeslo pro Fausta, které pořádá Akademický klub na Karlově náměs charakterizoval profesor Armbruster svou zkušenost s Japonskem: „Jedno staré japonské přís že slepec nemá strach před hadem. A já z počátku vůbec netušil, do čeho se pouštím. Dodnes se našinec po třech týdnech pobytu v Japonsku cítí schopen napsat o této zemi knihu, po tř si ještě troufá napsat článek, ale po třech letech se odmlčí úplně, poněvadž si začíná uvě rozdílné zdivo se skrývá pod klamnou omítkou západní civilizace.“ Křesťanství je pro Japon problém vyznávat několik náboženství najednou, poněkud exotická víra. Smysl existence jezu v Tokiu je mimo jiné i v tom, že když se někdo zeptá, co je to křesťanství, je možno odpov náboženství, které založilo Sophia University. A to znamená hodně. Do vlasti se Ludvík Armbruster několikrát podíval ještě v době komunismu. Přiznává, že na působily dost hrozně. „Bylo to deprimující. Poprvé to bylo v roce 1969, kdy jsem sem přijel autem s bratrem. Byl auto, které jelo směrem k hraničnímu přechodu. Najednou se objevil ostnatý drát jako kolem tábora, strážní věže, na vstupu betonové bariéry. Měli jsme dojem, že chybí už jen nápis A Když jsme dojeli, voják spustil závoru, která byla předtím otevřena, zmizel a nechal nás p abychom poznali, kdo je tady pánem. Když ji zase otevřel, vykázali jsme se doklady. Měli j dny a museli jsme udat, kde budeme bydlet a u koho. Samozřejmě jsme udali vymyšlené adresy lidi by to byla pohroma. Už tím nám bylo dáno najevo, že nás kdykoli mohou chytit. V každé se zastavili na noc, jsme se měli policejně přihlásit, což by však trvalo celý den. Nikdo jezdil, to nemohl z praktických důvodů udělat. Věděli jsme však, že když budou chtít, tak chytit. Bylo jasné, že když nás seberou, tak po nás ani pes neštěkne, a že jsme úplně bezp jsme po třech dnech přejeli hranici zpět, tak jsme si oddechli a řekli si, že zase můžeme Ještě několikrát se sem podíval, když měl možnost přijet do Evropy. Více času tu však tráv 1990. Návrat do vlasti nebyl samozřejmě úplně jednoduchý. Mentalita je zde úplně jiná, a n profesoru Armbrusterovi, stejně jako jiným příchozím, zdálo, že tu lidé nějak zesurověli, všichni spolu stále navzájem bojovali. Japonsko je podle něho také země, kde je velký konk všichni jako by se tam stále připravovali na nějakou zkoušku, ve které musí v zájmu své bu ale nikdy se přitom nezapomíná na zdvořilost. Zase v Praze Když odešel do důchodu, měli čeští jezuité zájem, aby sem přijel aspoň na rok pomoci při o života. Jeho představený mu tehdy řekl. „Za rok nic neuděláš, jeď na dva roky.“ A teď už j rokem. Vroce 2002 nastoupil jako profesor na Teologickou fakultu Univerzity Karlovy a o ro jejím děkanem. To rozhodně nebyla žádná čestná funkce. Fakulta měla za sebou těžké období, pro svou uzavřenost do konfliktu jak s vedením univerzity, tak také se samou církví. Minis jí zrušilo akreditace a fakulta byla u konce. Po Mikuláši Lobkowiczovi, který ji vedl jako byl děkanem zvolen právě Ludvík Armbruster. Teď se zdá, že teologická fakulta, která vlast stála u zrodu univerzity a je ještě o rok starší než univerzita sama, má naději na novou b A co čeká od budoucnosti ve svých 78 letech Ludvík Armbruster? Ta otázka se nabízí, ačkoli snadno ani děkanovi teologické fakulty. Na to odpovídá: „Něco jiného je, když se na smrt d provozní nehodu, než když se na ni díváme jako na cíl života, ve kterém se všechno sčítá. pohled na život. Náležet úplně Bohu, to je věčný život.“ Jan Jandourek