Slušný stát nesmí popravit ani Saddáma... ****************************************************************************************** * Slušný stát nesmí popravit ani Saddáma... ****************************************************************************************** Trest smrti se vrací nejen u nás. Buď když stojí před soudem mimořádný vrah, jako třeba te anebo když nějaký politik podlehne „hlasu lidu“. Ten si jej - zdá se - přeje a v referendu vyhrál. Má pro to své důvody: zdravý rozum říká, že by se ti nejhorší zločinci měli nějak protože se jich bojíme a nechceme s nimi žít. Ostatně jsou na světě stále země, které zloč Uznejme předem, že ani argumenty odpůrců trestu smrti nejsou vždy přesvědčivé. Často se ar soudními omyly a justičními vraždami, které se nedají napravit; jenže to platí o trestech života odsezených „omylem“, se také nedá napravit. Lepší jsou argumenty odborné: penologov trest neodrazuje víc než mírnější a jenom komplikuje životy policistů. Zločinec, kterému hrozí šibenice, se bude zatčení bránit bezohledněji. Podstatný a rozhodující argument je však po mém soudu jen jeden: slušný stát popravovat ne tomu není oprávněn. Nebo jinak: stát, který popravuje, není slušný stát. To může vypadat j petitio principii, ale jen na první pohled. Pokusím se to ukázat ve třech krocích. Slušnou která si s oprávněními láme hlavu, čili dbá o svoji legitimitu. Moc, která ví a uznává, že ne, která se sama omezuje. Moc nad životem Demokratická moc zadruhé uznává, že má jen taková oprávnění, která jí občané svěřili. A ko moc nad svým životem jí žádný občan nesvěřil a svěřit ani nemohl. Pokud se totiž vzdal nap násilnou obranu a svěřil je státu, udělal to právě v zájmu života a bezpečí. Z toho lze us svým životem člověk nikomu svěřit nemůže, takže stát, který své pravomoci odvozuje pouze o smrtí prostě nemůže. Nemá na to právo. Při odmítání trestu smrti tedy nejde ani o sentimentální ochranu pachatele, ani o cynismus zločinu, ale o povahu státu. Omezuje sám sebe? Ví, že svoji moc nesmí používat neomezeně, ale jen v rámci svěřených pra rozhoduje o životě a smrti?Trest smrti je tedy jako lakmusový papírek, citlivý test na pov se v Evropě používat prakticky nesmí. Jenomže v historii se popravovalo úplně všude a niko České „popravit“ souvisí s nápravou a opravou, protože naši předkové v popravě skutečně vi obnovu řádu a porušené spravedlnosti. Ještě i takový humanista jako Kant se zle obořil na který se odvážil trest smrti zpochybňovat. A jak je to s těmi státy, které popravují i dne nejsou totalitní diktatury? Ano, své předchozí tvrzení musím trochu zjemnit a státy, které rozdělit do dvou kategorií. Dvě kategorie Do jedné patří ty, které žádná omezení neuznávají a popravují ve veřejném zájmu, když to p Sem patří třeba současná Čína a většina diktatur, i když se tím dnes už nechlubí. Druhou k státy a společnosti tak či onak náboženské, které svoji autoritu neodvozují od občanů a za nepovažují život, nýbrž duši. Pro ty totiž smrt není definitivní konec člověka, a poprava „absolutní trest“ jako v současném právu. Znamená odeslání duše k vyšší instanci, k soudu Božímu, který teprve rozhodne s konečnou p druhé kategorie patří všechny historické společnosti (včetně Kanta) a asi i ty státy třeba nesmrtelná duše i dnes common sense. Naopak státy laické, které s posmrtnou nadějí počítat argumentovat ani obnovením Božího řádu, a musí tedy trest chápat jako výchovu a nápravu. A a napravíme tím, že ho oběsíme? Museli bychom popravovat ve „veřejném zájmu“, v zájmu těch tedy připustit logiku hlasování o tom, kdo z nás půjde přes palubu. Zda se pro trest smrti rozhodne Irák, musíme nechat na něm; Česká republika jako laický st respektem k životu si to však dovolit nemůže, i když by se tím většině možná zavděčila. Ne zájmu veřejnosti někomu vzít život se všemi nadějemi, ve veřejném zájmu odstranit soukromé