Co ještě zůstává z mýtu-filozofa Jana Patočky ****************************************************************************************** * Co ještě zůstává z mýtu-filozofa Jana Patočky ****************************************************************************************** Ze smrti filozofa - jediného, víc jich (moderní) Čechy neměly, i to je příznačné - roste m Sokratově, říkalo se právem pateticky, i profesor Jan Patočka obětoval pravdě to nejcenněj filosofikos, pravý život filozofův. Po třiceti letech mýtus vybledá a zůstává… Ale - co vl Všichni Patočkovi žáci Pražská Filozofická fakulta UK, začátek devadesátých let. Všichni byli tehdy žáky Jana Pat kteří se dotýkali mýtu-filozofa přímo na bytových seminářích náhle vystupovali na veřejnos »dělat a učit filozofii« a předávat dál to, co od Patočky stihli nasát. A studenti, přitaž Patočkovými texty o Negativním platonismu, Sokratovi, Aristotelovi, přivábeni k oboru, kte nesliboval žádnou ekonomickou budoucnost, ale nabízel možnost nalezení moudré Pravdy (naiv formě). Patočka byl všudypřítomný, jeho duch prolétával chodbami a učebnami (jen na koleje nemohl, jiní) otevíral dveře k antice a k Heideggerově a Husserlově fenomenologii, která právě pod pohltila českou filozofii na dlouhé roky a dodnes ji z velké části pořád drží ve spárech. osudové události ve společnosti ví? A koho zajímá, že české myšlení uvízlo v heideggerovsk bažině, do níž ji přivedlo nadšení a zaujetí Patočkovo. Nebylo lepšího komentátora a znalce díla dvou H. než Jana Patočky, jen jeho podivuhodná ko nestačila prorazit a najít si cestu do světa, jakkoliv si čeští filozofové namlouvali a na konečně máme světového autora. »I Patočka kdesi říká, že to hlavní ve filozofii dělají vel zatímco údělem těch menších je psát k těmto velkým dílům komentáře,« připomíná Miroslav Pe těch, kteří jsou řazeni k Patočkovým žákům. A Patočka? Cožpak se z této představy nevymyká přes veškerou vnitřní bohatost především komentátorem, upozorňuje na detaily celku, jenž t I Patočkovo nejslavnější a nejoriginálnější dílo Kacířské eseje o filosofii dějin přímo vy Heideggerovy filozofie existence. Je to jeden z mnoha roubů na tomto mohutném stromě, roub ale pořád jen roub, který, podobně jako Heidegger, vidí nejsilnější inspiraci v oživení ře která jako živá voda věčně napájí prameny filozofického myšlení i politiky. I tady mýtusfi letech naráží na dno mělkých vod české společnosti, ale možná je to jen dno běhu dějin, kt jiným směrem, než se Patočkovi jevilo. Řecký étos neoslovuje, vypařil se, rozplynul. Vždyť čem bychom ještě měli zůstat Řeky? Polemos a český boj »Duch polis je duch jednoty ve sporu, v boji… Polemos , je to společné. Polemos spojuje so nejenže stojí nad nimi, nýbrž v něm jsou zajedno,« píše Patočka ve druhém Kacířském eseji Boj o společné je tím, co vytváří politické dění, společnost i dějiny. Herakleitovský luk které se vzájemně potřebují, aby mohlo dojít k výstřelu. Jeden bez druhého nejsou ničím, p proto, že působí proti sobě. Rozumět světu, v němž vládne toto temné spojenectví, hledat j jiného Patočka nenabízí? V českém prostředí zní takové věty jako výkřik do prázdna. Bojovné hledání společného je p místním politikům moc nejde. Zničit, zadupat, znehodnotit názor druhého, vytvořit monopol to je »český boj«, ale přijmout, že duch jednoty, základ silného politického společenství, potřeby sporu, minimálně oponentury? Common sense, říkají Angličané v nepatočkovské verzi téhož, smyslem sporu, politického boj společné, které z českých politických debat rychle mizí, bylo-li kdy opravdu přítomno na z Patočkovo myšlení je tu zvukem z jiného světa, kde se mluví nesrozumitelnou řečí. Podobně k uchopení vlastní svobody jako jediné možnosti, jak se vyhnout ohlupující každodennosti n démonem vášně. Cožpak je nám špatně v hypermarketových rájích, v krásných katedrálách konz vyslyšet volání filozofa na poušti, když smyslem a cílem veškerého snažení jsou právě bouř s orgiastickým, které za všechny tak pěkně, i když nenápadně popsala Katka Neumannová: »Zá užívám.« (Gratulujeme!) Otřesení v jiném čase Pro Patočku je soustředění na každodennost útěkem před životem, podlehnutí slastem jeho ún život probíhá v souboji s obojím - zdárně prokličkovat a vyhnout se nástrahám osobního úpa šlápnout tam i tady, jistě, ale nikdy se nestat závislým, udržet se, neupadnout (do hříchu odcizenosti, mimo sebe sama, do nepravosti). V pátém Kacířském eseji se Patočka už v názvu ptá Je technická civilizace úpadková, a proč je zvláštní: »Možná, že celá otázka po úpadkové civilizaci je nesprávně položena. Civiliza neexistuje. Otázka je, zda dějinný člověk se chce ještě přiznávat k dějinám.« Otázka je to protože i třicet let po Patočkově smrti je jasné, že přiznávání k dějinám nepatří k oblíbe ať už míříme časově do minulosti (komunismus) či do budoucna (oteplování). Není ale vážnější otázka, proč bychom to vůbec měli dělat? Nedáváme smysl životu dnes jina konci dějin«, čas se hroutí do jediné dimenze mediální přítomnosti. Umíme být všude »při t Patočkovská výzva k odpovědnosti je přeslechnutelná možná právě proto, že už neodpovídá zk kterou prožíváme. Otřesení, kteří vědí, o co běží, protože jsou otevřeni silám, jež hýbou světem se dnes zře na radikálně jiné půdě, která je ještě kacířštější než Patočkovo vtažení filozofie jednotl do proudu dějin. A mýtus-filozof, který dal legalistické strategii (dodržujete své zákony! protikomunistickému disentu existenciální, ba dějinnou hloubku, zůstává ve společnosti už vzpomínka, jejíž symbolickou hodnotu lze shrnout do jediného slova - oběť. Vhodnější doba k novému čtení Patočkova filozofování se nedá najít. Konečně si to můžeme p