Bondyho pravěk ****************************************************************************************** * Bondyho pravěk ****************************************************************************************** „Stupeň zotročení, ve kterém se nalézáme my, to nebylo ani v těch nejstrašnějších dobách n nebo vykořisťování v mediteránu. Tehdejší systémy šetřily svoji pracovní sílu. Z pohledu v byl neúčelný idealismus. Z vykopávek víme, že stačily jen dvě hodiny práce denně pouze žen tlupy na tak bohatou obživu všech jejích členů, že nutriční hodnota stravy dnešního Newyor praví archeologové, prd. Teď si ovšem položili otázku, zcela pochopitelně, co dělali s tím celý den šoustali nebo spali nebo co? A dostali logickou odpověď - věnovali se intelektuál je svatá pravda.“ Výše uvedené uvedl Egon Bondy v rozhovoru, který jsem s ním asi před třemi lety udělal do která je distribuovaná po vysokých školách, a musím říct, že jsem dlouho neslyšel lepší kr kultu práce a materialismu. Rozhovor ovšem vyvolal značnou reakci v akademické obci, která nad Bondyho tezemi – co to prý, tak vzdělaný člověk, plácá a proč to Babylon tiskne. Akade za to, že z ní někdo dělá blbce – ve skutečnosti si v tom ovšem bohatě vystačí sama. Musí předem stanovených hranicích, variovat tisíckrát přežvýkaná moudra, která sice už dávno zt obsah, ale podstatné je splnit předepsaná kritéria, což především znamená úzkostlivě zacho vědeckosti. Pokud jsou někteří jedinci v systému přece jen schopni přemýšlet samostatně, a konformita jim to nedovolí. A státem placeným myslitelům to nedovolí ani obecná loajalita. že jakýkoli autentický projev myšlení mají pak snahu vytěsňovat a bagatelizovat. Egon Bondy něčím podobným netrpěl. Přistupoval s největší vážností a zájmem, zcela svobodn nejabsurdnějším věcem i zdánlivým nesmyslům. Ač vystudoval filozofii a psychologii na Univ odešel v roce 1967 do invalidního důchodu „na hlavu“ a jako psychiatrický důchodce pak ze Nerudově ulici č. 51 přemýšlel o světě nezávisle na akademickém provozu, sociálních a jiný či stávajícího systému – před listopadem 1989 i po něm, kdy přesídlil do Bratislavy. Systémoví vědci se neodváží myslet „nesmysly“ a ztrácejí pak schopnost myslet vůbec. Věděn myšlení, ačkoli základem každého přemýšlení je poznávací systém neustále narušovat a zpoch „nesmyslu“ lze pochopit věci, na které institucionalizovaný intelektuální provoz navršil t floskulí, že sama věc se v ní dávno ztratila. Akademici měli svá místa, zatímco Bondy měl spravedlivé?