Věčně svobodný Egon Bondy ****************************************************************************************** * Věčně svobodný Egon Bondy ****************************************************************************************** Na velikonoční pondělí zemřel v bratislavské nemocnici básník, spisovatel a filozof Egon B ve věku sedmasedmdesáti let, jak se obvykle v podobných zprávách udává, i když u Bondyho v žádnou roli – narodil se už jako stařec a od roku 1979, kdy jsem ho poznal, umíral skoro k tak jistě i dlouho předtím. Dalo by se říct, že smrt konečně dala hypochondrovi za pravdu, ale Bondyho letité umírání samoúčelné, nebyla to jakási sentimentální manýra. Jeho vize nemoci a smrti, nesmyslu a ma hlubší společensko-filozofické zdůvodnění. Bůh není pivo už mi nechutná co je láska jsem zapomněl Co mi ještě zbývá – Vlastní život? Ten jen prázdnotou zívá O něco se snažit – proč? Básně psát – vždyť je to onanie... lament světem a nad sebou v něm. Ve skutečnosti byl Bondy dalek jakémukoli plačtivému vztahu k un nesentimentálního vztahu k sobě vyplýval podobně nesentimentální vztah ke společnosti a ko k přátelům, vlastní rodinu nevyjímaje. A stejně odtažitý vztah měl k věcem, jako je sprave přátelství, což mu mnoho lidí mělo a má za zlé. Obrana před davem Jenže právě Bondyho hluboce nesentimentální či spíše přímo antisentimentální přístup ke sv byl nucen existovat, chránil Bondyho před davovou psychózou. Ač byl levičák, 25. února 194 definitivně rozešel, ačkoli odpověď na společenské problémy hledal mimo jiné v marxismu, t maoismu, ve svých dvaceti letech v roce 1950 psal posměšné verše na Stalina a o SSSR tvrdi fašistický režim, který »se sesere«. Ačkoli na přelomu 50. a 60. let dálkově vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově, nic mu než tuzemská akademická obec, a v roce 1967 natrvalo odešel do invalidního důchodu na hlav podle všeho přivítat takzvaný obrodný proces v roce 1968, neváhal reformní komunisty označ pomyje«. Ač se v době normalizace pohyboval v undergroundu, nesnášel »chartovní establishment«. Ani nikdy nesnažil stavět do role nějakého morálního arbitra, už jenom z toho důvodu, že by na lidská práva mu byla z duše protivná. Ačkoli komunistický režim odmítal, dobu po listopadu celkově a odešel do dobrovolného »vyhnanství« v Bratislavě. Přitom ale Bondy nebyl anarchista ani nihilista. Naopak se od začátku upřímně snažil o for pohledu na svět. Jeho intelektuální poctivost mu však nedovolila, aby se z něj stal aktivi ideolog, akademik, národní nebo alternativní umělec. Nebrat se příliš vážně Bondy permanentně lámal hůl nad společností, nad režimem, nad politikou, nad věděním i umě neposlední řadě i nad sebou samým a dělal to s maximální odpovědností, aniž by upadl do os důležitosti. Bondy nebyl intelektuální povýšenec a jakékoli elitářství mu bylo cizí. Říká dobře – o Bondyho stinných stránkách tedy pomlčím. Ovšem byly nějaké? Pochybuji, protože pak by nutně musely existovat i Bondyho světlé strán Bondyho ale spočívala v něčem jiném – v jeho autonomním přemýšlení o světě, prostém schéma klišé. Bondy byl v myšlenkově unifikované společnosti oázou myšlenkové svobody: bez ohledu na to, vývody souhlasili nebo ne. Ačkoli se Bondy považoval za ateistu, jeho intelektuální poctiv Velikonocích léta Páně 2007 zlomit hůl i nad vlastní smrtelností. Smysl je v řiti – z plných plic zvířecí brekot se mi do úst mačká opičí hysterie lidské he ješitnost a sebeláska jen úzkostí vilnými pysky mlaská Tak je to poctivé tak je to přiroze mne to až k smíchu žene