„Pane doktore, tady vám nesu jehněčí od švagra“ ****************************************************************************************** * „Pane doktore, tady vám nesu jehněčí od švagra“ ****************************************************************************************** „Tady vám nesu jehněčí, pane doktore, od švagra z krámu, když už sem jdu. Jejda, vy máte a opravenou ordinaci... To ten můj, než aby vymaloval, to radši leží a spí,“ šveholí pacient lékaři s napřaženou rukou. Ten má co dělat, aby vodopád slov zbrzdil a vytáhl z přehršle zpráv o tom, jak pacientce r to podstatné: proč za ním do ordinace přišla. Jenže nedaří se mu to. V jednu chvíli neudrž pacientka už poněkolikáté opakuje, že záda vlastně až zas tak moc nebolí, vyjede na ni: „T chodila?“ A žena se rozpláče. „Víte, pane doktore, on můj muž, on hraje automaty a víte, já dělám dv už nemůžu,“ štká. Jen málo chybělo, aby odešla s receptem proti bolesti zad, který by jí nepomohl. Pravá pří byla jinde: žena i její manžel potřebovali pomoc psychologa. Hra, která otvírá oči Naštěstí nešlo o skutečnou pacientku. Byla to jen hra. Jak žena, tak lékař jsou totiž stud spolužáky v kurzu komunikace, který probíhá na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Bud tu dobrovolně učí, jak mluvit s pacienty, jak jim sdělovat nepříjemnou diagnózu či jak odh dveřích ordinace a podle toho k nim přistupovat. Tato studentka právě sehrála typ „přátelského“ pacienta. „Tady vám zjištění diagnózy zaber vysvětluje vyučující, lékař David Marx. „Když takového pacienta budete brzdit v řeči, lekn mu nic není, a uteče. Nepomůžete mu. Zato čas ušetříte u pacienta typu ‚úderník‘. Ten chce příkazy v holých větách. Fakta, ne řeči o počasí,“ radí Marx. A i když jde o hru, celá třída pokaždé zaujatě sleduje výkony spolužáků. Bylo by slyšet sp ve chvíli, kdy se „pacientka“ rozplakala. A taky je cítit, že si chybu „lékaře“, který nev dívku, všichni okamžitě uvědomili. „Jak jste se v roli pacientky cítila?“ ptá se pak David Marx. „Měla jsem pocit, že mi nevě že simuluju,“ popisuje. „Já si uvědomil hned, jak jsem to dořekl, že jí nemůžu říct: proč jste sem chodila, ale ně vylítlo. Tušil jsem totiž, že mi neřekla všechno,“ uvažoval zase student, který hrál lékař Medikům pomáhají při scénkách i studenti herectví. A budoucí lékaři dostávají typy na zdán triky. „Nikdy si nedávejte hodiny do ordinace tak, aby na ně viděl pacient. Neudržíte se a sklouz pohledem, což je neslušné. Když na ně ale pacient neuvidí, můžete si klidně kontrolovat ča I když všichni tito studenti ještě nejsou lékaři, už teď mají jejich budoucí pacienti štěs s nimi bude s velkou pravděpodobností jednat slušně a profesionálně.