Jde o více než o prosté opisování ****************************************************************************************** * Jde o více než o prosté opisování ****************************************************************************************** Profesor Ivo Budil byl obviněn z plagiátorství, což jeho mateřská Západočeská univerzita b před zasedáním příslušné etické komise. K případu se vyjádřil i sociolog Miloslav Petrusek Vstupuji do případu s vědomím spoluodpovědnosti za to, k čemu došlo v letech, která násled habilitačním řízení, jež proběhlo na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v letech 20 Budil“ je neobvyklý nejen rozsahem plagiátorství (opisování z cizích pramenů bez uvedení o i tím, jak se Ivo T. Budil a zejména jemu nadřízené akademické orgány k věci stavějí. Ačko jednoznačně prokázáno, že Budil použil bez odkazového aparátu, který je ve vědě naprosto s nejméně tří knih, a nadto (což také není zcela běžné) „recykloval“ již použitý text jedné jiné své knihy, vedení univerzity (děkan, a dokonce rektor) se snaží celou kauzu (a o kauz jde) zbagatelizovat jako „drobné pochybení“, za něž se autor omluvil, a zejména se pokouše odpovědnost z viníka (Ivo T. Budil) na doc. Tomáše Kaisera, který na druhý Budilův plagiát prvním se psalo v Sociologickém časopise). Zcela nestoudně se mluví o štvanici na slušného oblíbeného učitele a zejména o snaze poškodit „případem Budil“ dobré jméno Západočeské uni je profesor Budil prorektorem. Aby bylo méně zasvěcenému čtenáři jasné, proč kauza Budil vyvolala takovou odezvu, připome cizího textu ve vlastní vědecké práci se řídí přesnými pravidly a porušení těchto pravidel - intelektuální krádeží. Vědecká obec je na toto porušení mravní normy neobyčejně citlivá je k plagiátorství jeden dobrý motiv i dobrá příležitost. Oním motivem je honba za počtem nichž je měřena výkonnost autora - potom někteří jednají podle principu „ber kde ber“, jen Budil se kompromitoval sám Na „kauze Budil“ jsem zčásti osobně zainteresován tím, že jsem byl předsedou habilitační k T. Budila v roce 2000. Tehdy Fakulta sociálních věd UK souhlasila (po zevrubném Budilovu v vyjádření Západočeské univerzity) s tím, že umožní habilitaci Ivo T. Budila v oboru sociol příbuzném se sociální a kulturní antropologií, v níž již v té době pracoval). Komise neshledala formální důvody, proč by habilitační řízení nemohlo být zahájeno. Nicmén řízení (ano, po bitvě je každý generálem) se ukázalo, že předložená habilitační práce (hab ji neposuzuje, to je v kompetenci vědecké rady) vykazuje jisté nedostatky, zejména se vyzn (podle jednoho z oponentů) „velká část práce má povahu velice důkladných slovníkových hese detailními popisy často pouhých historických epizod“ a že v práci chybí poznámkový aparát, vědeckých dílech, zvláště tohoto rozsahu, obvyklý“. Habilitační řízení bylo nicméně uzavře doporučením ke jmenování docentem. Zde je počátek všech dalších kroků, které skončily navý a v polistopadovém období vývoje společenských věd bezpříkladným případem, který Ivo T. Bu kompromituje. Svou spoluodpovědnost na „otevření stavidel“ nepopírám, ačkoliv přímou odpov Druhý rozměr kauzy je odpudivý. Je to pokus přenést odpovědnost na docenta Kaisera a jeho již jsou vztahy obou s univerzitou v Plzni jakékoliv, je „motivace“ docenta Kaisera irelev se netýkající: Kaiser ani společenskovědní obec či aspoň její významná část nepořádá žádný a nekompromituje Západočeskou univerzitu. Budil se kompromitoval sám a z jeho počinu je nu naprosto jednoznačné důsledky. Vedení Západočeské univerzity se ovšem může dobrovolně komp jestliže jednání její etické komise bude neprůhledné a nejednoznačné a nebude směřovat pou tématu a problému, jímž je „kauza Budil“. Zdvořilá omluva nestačí Třetí rozměr je obecnější a týká se prestiže sociálních věd obecně: „projede-li“ Budilův p je tomu v české kotlině obvyklé, totiž tím, že vyšumí do ztracena a potrestáni budou nevin vážné ohrožení prestiže sociálních věd. I když se formálně nic nedá revokovat, jak by si n přáli, v každém případě dnes již nevystačíme s žádnou zdvořilou omluvou. A konečně můj osobní příběh, který Budilův případ uvádí do ještě jiného kontextu. V roce 1 pomocný knihovník pověřený evidencí diplomových prací zjistil, že vedoucí katedry sociolog svým politickým „protégé“ svá vlastní skripta, ti je opsali a předložili (jemu) jako diplo Když jsem na tuto hanebnost (zneužití služebního postavení a podvod) písemně upozornil, ob po dvou urgencích od tehdejšího děkana odpověď v podobě otázky - jaké politické pohnutky v tomu, že špiníte dobré jméno poctivého a čestného soudruha? V poststalinské fázi minulého trpěli především vševládným strachem a tím, že se nelze domoci práva. Jestliže v akademick má být příkladnou doménou eticky čistého chování, připustíme, aby se lidé znovu báli upozo a dokonce prokazatelné podvody, potom -lituji - jsme příliš velký krok (aspoň v tomto ohle neudělali. Z případu Budilova musí být vyvozeny závěry jednoznačné a kategorické, nic jiné a přijatelné.