Sázky na Fermata nebereme ****************************************************************************************** * Sázky na Fermata nebereme ****************************************************************************************** Zhruba dvě stovky matematiků bez dechu sledovaly tabuli. Pouhá čtvrtina z nich se však dok řeckých symbolů a složitých výpočtů zcela orientovat. Ostatní jen doufali, že se stanou sv vpravdě historické. V Cambridgi se 23. června 1993 odehrávala nejdůležitější matematická přednáška století. Ro den dříve. Zprávy přicházející elektronickou poštou naznačovaly, že by přednáška mohla vyv nejslavnějšího matematického problému, Velké Fermatovy věty. Sázkaři měli podezření To, že se takové zvěsti čas od času objeví, není nic výjimečného. Na téma Velké Fermatovy matematici u čaje ve společenských místnostech všemožných univerzit řekli dost a dost, poč dohady, kdo by se tak asi řešením problému mohl zabývat. Často se přihodilo, že z takových hovorů vznikly zaručené zprávy o úspěšném řešení problému, ale ve skutečnosti se nikdy nes opravdu stálo za řeč. Tentokrát to však bylo jiné. Jeden z cambridgeských studentů byl natolik přesvědčen o prav že chtěl u sázkaře vsadit 10 liber na to, že Velká Fermatova věta bude do týdne dokázána. jakési podezření a sázku odmítl. Ten den to byl již pátý student, který si chtěl vsadit na Přes tři století nedala Velká Fermatova věta spát nejlepším mozkům planety, a teď už dokon začali mít podezření, že bude co nevidět dokázána. Profesionální život matematika je krátký Tři tabule už byly pokryty matematickými symboly a přednášející udělal malou přestávku. Sm tabuli a pokračoval ve výpočtech. Každý další řádek představoval malý krok směrem k cíli, třiceti minutách přednášející neoznámil, co vlastně dokazuje. Profesoři, namačkaní v první očekávali, kam přednáška směřuje, a vzadu postávající studenti po očku sledovali své starš jim nenaznačí, k čemu se vlastně spěje. Sledovali úplný důkaz Velké Fermatovy věty, nebo j sděloval pouze nějaký částečný výsledek? Přednášejícím byl Andrew Wiles, plachý Angličan, který koncem osmdesátých let přesídlil do přijal profesuru na univerzitě v Princetonu a získal reputaci jednoho z nejtalentovanějšíc generace. V posledních letech nicméně téměř zmizel z každoročního kolotoče konferencí a se kolegové pojali podezření, že Wilesova vědecká kariéra je u konce. Není neobvyklé, když vý talent „vyhoří“. Jak jednou řekl Alfred Adler: „Profesionální život matematika je krátký. Matematik se jen po svém pětadvacátém nebo třicátém roce. Pokud do té doby vykonal málo, už toho moc nevyko V případě Andrewa Wilese to však neplatí. V úctyhodném věku čtyřiceti let má za sebou sedm v naprosté izolaci s cílem vyřešit největší problém matematiky. Zatímco si kolegové o něm profesionálně upadá, dosahoval Wiles fantastických výsledků, zaváděl nové postupy a prostř teď odhodlal předvést i ostatním. Wilesovo vysoce riskantní rozhodnutí pracovat v naprosté v historii matematiky naprosto neslýchaným. Matematici si své objevy nechrání patenty a matematické katedry všech světových univerzit nejotevřenější pracoviště světa. Matematická komunita je hrdá na to, že si její členové vz své myšlenky, a společně trávené přestávky v práci se staly denními rituály, během kterých Earl Greye a sušenkami diskutuje o problémech. Proto je dnes běžné, že jsou matematické články publikovány více autory či celými autorský se pak podělí i o slávu z objevu. Kdyby se však Andrewovi Wilesovi povedlo objevit důkaz V věty samostatným výzkumem, patřilo by jedno z největších ocenění v matematice pouze jemu. musel zaplatit tím, že nemohl o žádné ze svých myšlenek s nikým diskutovat. Proto nebylo v udělat nějakou fundamentální chybu.