Sever proti Jihu: příčiny světové bídy ****************************************************************************************** * Sever proti Jihu: příčiny světové bídy ****************************************************************************************** Jak velká je propast dělící globální Sever a Jih? Rozevírají se, nebo zavírají pomyslné nů mezi chudými a bohatými v éře vystupňované globalizace? Na tyto otázky neexistuje jednozna Problematice odlišné úrovně mezi Severem a Jihem se věnuje španělský ekonom Bob Sutcliffe. metod měření světových nerovností vyplývá, že je velmi obtížné dojít k jednoznačným závěrů jeden je ale jasný: nerovnosti se v posledních desetiletích prokazatelně zvětšují přinejme extrémně chudými a extrémně bohatými příjmovými skupinami a také mezi nejrozvinutějšími a nejzaostalejšími regiony světa. Například celkový příjem 5 % nejbohatších obyvatel světa je 123krát větší než příjem 5 % n „světoobčanů“, přičemž podstatné je to, že se propast mezi nimi v posledních dvou dekádách prohloubila. Avšak postavíme-li proti sobě úhrnný příjem 20 % (nebo dokonce 50 %) nejbohat nejchudších, zjistíme, že se nerovnosti ve stejném období naopak zmenšily (z 33 na 23 ku 1 prohlubuje i propast mezi nejúspěšnějšími a nejzaostalejšími geografickými regiony. Zatímc je dnes na globálním Severu 7krát větší než na Jihu (v roce 1950 byl 5krát větší), znateln půlstoletí „zahlazují“ nerovnosti mezi Severem a Asií (a zejména Čínou). Za skutečné „loos tak lze podle Sutcliffa označit region Jižní Ameriky a hlavně Afriku (4krát, respektive 15 průměrný příjem než na Severu). Dvě fáze globalizace Jak k tomuto stavu došlo? Ačkoliv neexistuje shoda ohledně povahy a d globalizace, sociolog Jan Keller v knize Teorie modernizace nabízí vlastní příběh globaliz dvou dějstvích, který může mnohé napovědět. V první fázi (50. -60. léta) představují hlavn státy. Chudý globální Jih získává politickou nezávislost, ekonomicky je ale stále v područ Severu. Ekonomické nezávislosti se proto snaží dosáhnout modernizací svého hospodářství. P pomoc, kterou poskytují bohaté státy chudým zemím, představuje podle Kellera hnací motor p globalizace, ale i příčinu jejích problematických rysů. Kromě sociální a ekologické degradace venkovského i městského prostředí chudých zemí, způs megalomanskými projekty, Keller rozvojové pomoci zazlívá hlavně to, že místo slibovaného b přivodila zadlužení Jihu, a tedy vlastně novou formu jeho závislosti. Jak se to stalo? Pře kontrola prostředků a korupce v rozvojových zemích způsobila, že asi jedna pětina všech zd úředníkům a na konta politiků. Navíc v části rozvojové pomoci byl zahrnut i nákup položek, zlepšováním kvality života nic společného. Největší kámen úrazu ale představovala skutečnost, že megalomanské projekty -hlavně v obla či zemědělských plantáží - dále umocnily závislost zemí Jihu na několika málo komoditách. na světových trzích zpočátku představovaly hlavní příčinu zranitelnosti a destabilizace kř třetího světa. Navíc obdobné exportní rozvojové strategie byly zároveň podporovány ve více „exkluzivní“ zaměření jen na kávu, bavlnu či tabák). Výsledkem konkurence jednotlivých zem vzájemně sráží cenu na světových trzích, a hlavně postupné celkové nadprodukce většiny plo vyvážených z chudého Jihu je dlouhodobý a znatelný pokles ceny všech komodit (s výjimkou r snaha chudých zemí vyrovnat tento „výpadek“ příjmů - a splácet půjčky - dalším zvýšením pr situaci Jihu dále zhoršuje. Posledním krokem na pomyslné cestě do dlužní krize, která propukla počátkem 80. let a zasá osm desítek rozvojových zemí, byl příliv levných „petrodolarů“ na finanční trhy v období r šoku sedmdesátých let 20. století. Na chvíli se zdálo, že se s pomocí neuvěřitelně levných - a díky dočasně zvýšené ceně všech Jihem produkovaných komodit -„rozvojovkám“ nakonec pře podaří diverzifikovat ekonomiky a vymanit se ze závislosti dané přílišnou a jednostrannou specializací. Doba levných úvěrů a rychlého zadlužování však pominula, když přišla studená opětovného růstu úrokových sazeb. Odpovědí bohatých zemí na neschopnost Jihu dále splácet své závazky byly tzv. programy str které Světová banka a Mezinárodní měnový fond v 80. a 90. letech dlužníkům naordinovaly. V rozdílných - státech přitom šlo o stejný „balíček“: i těm nejchudším byly seškrtány výdaje zdravotnictví, nerozvinutá hospodářství se musela otevřít konkurenci firem Severu, devalva už tak kriticky nízkou koupěschopnost domácností žijících vesměs pod hranicí chudoby. Prim programů nebyl rozvoj Jihu, ale splátky bohatému Severu. Jeden analytik proto situaci přir krevní transfuzi, kdy nemocný daruje krev zdravému a energií překypujícímu člověku. Odliv mozků Sociální geografové Jiří Blažek a David Uhlíř v poctivě zpracované monografii marketingovým názvem Teorie regionálního rozvoje (2002) představují široké spektrum koncep se příčinami geografických nerovností: od neoklasických a neoliberálních přístupů přes Key inspirované analýzy až po současný institucionalismus. Právě teorie nerovnoměrného rozvoje také prezentují, poskytují komplexní pohled na polarizaci mezi chudými a bohatými částmi p „hvězdou“ těchto koncepcí je architekt „skandinávského modelu“ Gunnar Myrdal a mnohaletý e vlád Latinské Ameriky Albert Hirschman. Co tedy podle nich vede k nerovnostem? Například omezená - a tak velmi selektivní - migrace z Jihu na Sever způsobuje v prvé řadě nejvzdělanějších „mozků“, ale obecně také mladších, schopnějších a dynamičtějších lidí. To napomáhá urychlit růst bohatých zemí, avšak zároveň podlamuje rozvoj Jihu. Dále může jít o mála finančního kapitálu, který se na Jihu podaří uspořit. Banky jej raději investují v za prosperujících částech světa, rizikovější a stagnující periferii jsou v lepším případě pos za méně výhodných podmínek, v horším případě se jí soukromý kapitál a investice vyhnou zce je prohloubení chronického nedostatku kapitálu v těch nejchudších zemích. Ani často uváděn podobě závratně levné pracovní síly nemusí vždy představovat automatickou výhodu. Ve finál rozdíl v produktivitě práce mezi Severem a Jihem. Obrovskou výhodu Severu, která dále zvyšuje jeho náskok, představují tzv. vnitřní úspory, rozdíl od nerozvinutého Jihu snadno dosahovat. Těžkým kalibrem jsou hlavně úspory z rozsah realizované expanzí prosperujících firem; ty snižují jednotkové náklady tím, že „rozředí“ složku (např. vývoj výrobku, zaškolení pracovníků, pořízení linky) v množství produkce pok koupěschopný trh (nejprve domácí, poté světový). Tempo a rozsah produkce navíc umožňuje ry inovací - ať již technologických či manažerských a organizačních. Naopak možnosti expanze tak i dosahování vnitřních úspor - jsou na slabém domácím trhu omezené. Neexistují tedy an přílišný exportní úspěch, producenti těch nejchudších zemí Jihu navíc nedokáží čelit proni kvalitnějších výrobků ze Severu. Nakonec nelze opomenout ani aglomerační úspory, vyplývající z prosté geografické blízkosti Vysoká koncentrace prosperujících podniků snáze zformuje dynamický pracovní trh a společně infrastrukturu, napomůže šíření nových technologií a inovací a povzbudí vzájemné učení. Po sebevědomá atmosféra orientovaná na úspěch, pracovitost a podnikavost, příznivá pro další investory. Naopak lidé z méně úspěšných regionů podlehnou „poraženectví“, obviňují úspěšné materialismu, pošlapávání tradičních hodnot a prosperitu spojují s nekalými až kriminálním to je přesně atmosféra, která podnikání a investicím nepřeje. Podstatné je tedy to, že oče či neúspěchu - ať již ze strany kapitálu nebo obyvatel regionu - má tendenci fungovat jako proroctví, a dále tak rozevírat pomyslné nůžky mezi Severem a Jihem. Centrum versus periferie Druhá fáze globalizace je již dle Jana Kellera plně v režii nadná korporací; role států a volených politiků upadá. Jsou to korporace, kdo stále výrazněji ur a vztahy globálního Severu a Jihu. Hlavní novinka, s níž nadnárodní podniky přicházejí, se týká globální organizace produkce. uvnitř obřích leč poněkud neohrabaných kolosů s pyramidální byrokratickou strukturou, nýbr předivu dočasných a stále se měnících sítí subkontraktů. Vše je režírováno z centra korpor se na Severu, kde se kromě vrcholného managementu soustřeďuje i vývoj, reklama a marketing však odvedou periferní články v podobě dočasně najatých subdodavatelů, zpravidla situovaný Korporaci to umožní zbavit se maxima svých zaměstnanců - 500 největších firem vytváří čtvr HDP, ale zaměstnává jen 0,05 % populace. Nejenže jim nemusí vyplácet mzdy, na jaké jsou zv Severu (například v textilkách v USA či EU se hodinová mzda pohybuje okolo 10 až 20 dolarů v Číně si přijde na 16 až 80 centů), ale odpadají také problémy s propouštěním, pokud se d zrovna dvakrát nedaří: se subdodavatelem se prostě jen neprodlouží smlouva. Periferní člán ucházejí o přízeň centra, si navíc ve vzájemné konkurenci sráží ceny, což je opět situace, pouze korporace. Ty se postupně vyvazují ze sociální i ekologické zodpovědnosti za regiony reálně probíhá. Nejen periferní subdodavatelé, ale i celé státy berou stále větší část nák sebe. Ve snaze alespoň dočasně se zapojt do sítě nabízejí zafinancování infrastruktury a r daňové prázdniny či ústupky v oblasti ekologie a práv zaměstnanců. V extrémní podobě jsou viditelné v bezcelních exportních zónách Číny, Bangladéše či Mexika (typické jsou zákazy o zdravotního pojištění, neúměrně dlouhá pracovní doba, dětská práce), které se nejprve sous textilní a obuvnický průmysl, ovšem dnes se takto organizuje také výroba hraček, elektroni automobilů. S Kellerem lze souhlasit v tom, že přenášení tržních nejistot a sociálních či ekologických bedra světové periferie asi není tím nejvhodnějším předpokladem jejího rozvoje. Navíc jsou „bumerangové efekty“ dopadající na země Severu (např. odliv pracovních míst celých odvětví zón „rozvojovek“), ačkoliv krizi zdejších sociálních států nelze svádět zdaleka jen na glo mezinárodní dělbu práce tedy můžeme z mnoha důvodů oprávněně kritizovat. Nepotvrdily se an by i další země Jihu hromadně následovaly příkladu „asijských tygrů“, ani ty, které doufal snižování světových nerovností. Avšak zároveň nelze přehlédnout skutečnost, že nejvíce zao ty sociální skupiny a regiony, které jsou z globalizace dlouhodobě vylučovány (např. subsa Severní Korea), což dokazují empirické studie podobné té, kterou předložil ekonom Bob Sutc