Dějiny jako facka ****************************************************************************************** * Dějiny jako facka ****************************************************************************************** Rudolf Chmel (1939) je literární vědec, žije v Bratislavě. V roce 1990-1992 působil jako velvyslanec čS Maďarsku, od roku 2002 byl po tři roky ministrem kultury Sr. působí jako ředitel Ústavu sl a východoevropských studií Filozofické fakulty Karlovy univerzity v praze, je šéfredaktore - Fórum občianskej spoločnosti. Je autorem knih Moja maďarská otázka a Moje slovenské poch slovenští parlamentní dějepisci nedávno sáhli do hlubin svých vědomostí o historii a najed že dějiny vůbec nejsou tak složité, jak si je my, naivní vzdělanci, představujeme. Vše je jasné - jako ta pověstná facka. Zejména, když jde o národního nepřítele, který je také tak a jasný jako ta facka. Nepřítel totiž nespí, čeká jenom na naše selhání. Proto jsme stále ve střehu, připraveni b přímo opěrné pilíře naší společnosti. My neselžeme. Dáme našim slovenským rodákům mýty, kt izolují a rozdělují. Proto jsme rádi zvěčnili zásluhy katolického faráře Andreje Hlinky, p kontroverzního, ale i konfrontačního, který v lepším případě sjednocoval možná tak třetinu že se nedožil prvního slovenského státu z roku 1939 -po zavedení nového režimu by ho jistě procenta lidí. Zákon o Hlinkovi, který se nakonec přece jenom nestal „otcem národa“, jak to původně jeho navrhovali, přijal slovenský parlament koncem října. Je jistě výdobytkem parlamentní demok umožňuje hlasovat také o interpretaci dějin, ale proč tedy v takovém případě rovnou nevyuž formu - referendum? Sto padesát vyvolených má jistě zredukovaný obraz o dějinách, žádal by pohled pěti a půl milionu občanů. Jak k tomu oni přijdou, že se jich na takovou základní v Přepsané dějepisy Politikové, a bohužel i mnozí historikové, kteří kráčeli v jejich šlépějích, už měnili děj uplynulých devadesát let přinejmenším šestkrát sedmkrát. Zdá se, že konec jejich svévole j Lid však, jak známo, se na rozdíl od politiků nemění. A slovenský lid by jistě rád viděl z jménech, jako třeba Milan Hodža, Vavro Šrobár, Jozef Tiso, Vladimír Clementis, Gustáv Husá Dubček. V čekárně jsou už Vladimír Mináč i Vladimír Mečiar, a možná také Václav Klaus, o s nemluvě. Všichni tito a mnozí další se přece podle různých názorů lidu zasloužili o sloven Snad nejméně ten Edvard Beneš, beznadějný milovník čechoslovakismu v české podobě, jehož d však stále tak líbí. Protichůdné hodnocení Politické znásilňování dějin už není ve sjednocené demokratické Evropě jen provinčním anac také nebezpečným nástrojem rozeštvávání společnosti i národů navzájem. A to už je přinejme zamyšlení. Nejsme v tom sami, jsme možná jen o trochu směšnější. Když už jsme u toho „otce národa“, j politici vnutit i dalším slovenským sirotkům - luteránským či neznabožským - stojí za to p dvou Hlinkových učedníků či obdivovatelů, kteří byli z jednoho „ľudáckého“ tábora. Spisova Gašpar, jenž byl za prvního slovenského státu prominentem režimu, ve svých pamětech vzpomí Hlinka byl státněpoliticky opravdu věrným Čechoslovákem, že miloval Československou republ zemřel, „nacionalistická mládež“ se netajila tím, že „zemřel poslední Čechoslovák“. Minist velitel smutně proslulé Hlinkovy gardy Šaňo Mach v roce 1940 naopak tvrdil, že všichni slo od Bernoláka až po Hlinku byli vlastně nacionální socialisté, a že Štúr byl dokonce Hitler Gašpar i Mach patřili do jednoho politického tábora, ale Hlinku hodnotili úplně protichůdn že dnešní slovenský parlament, jenž je politicky tak různorodý, hodnotí Hlinku jednotně! Bušení do hrudi za dekrety Nedávno jsem slyšel premiéra své země, jak se odvážně a hrdě dušoval, že nikdy nepřipustí Benešových dekretů. K takovému výroku však odvahy či hrdosti není třeba. Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše byly, jak víme, svého času nástrojem k dokonče nacismem, denacifikaci a obnově demokracie v Československu. A i když jsou od roku 1992 ne skutečně nedotknutelné, jak to nedávno objevili také slovenští poslanci, kteří za jejich n napříč politickým spektrem hlasovali jako jeden muž (s výjimkou poslanců Strany maďarské k historického portfolia České i Slovenské republiky. Dokonce i Evropy. Z dnešního hlediska nejsou některé z nich právně či eticky čisté, ale není možné je měnit se jich ani dotýkat. A to ani v případě, že na kolektivní vinu a - jemně řečeno - nucenou už jiný názor. Stavět se však teď, když těmto dekretům historicky vypršela lhůta jejich účinnosti, do poz neochvějného obránce, je trochu účelový a také donkichotský zápas. Přiznat si, že některé byly v historickém kontextu čerstvých válečných hrůz synonymy etnických čistek, by jistě n jejich nedotknutelnost, jen by věci dodalo lidský rozměr. A přiznat si, že jsme tento klíč nepoužili vůči možná mnohem většímu počtu našich vlastních kolaborantů s fašismem, než kol bylo mezi Maďary, by naši hrdost možná spíše posílilo. Cesta do pekel Kolektivní odsouzení národa bez soudu je cestou do pekel i po tak strašné válce, jakou při Němci. Řešením však jistě nemůže být kolektivní zapomnění či proměna někdejších pachatelů Tak jednoduché dějiny nejsou. Ve sjednocené, demokratické Evropě, do které jsme tak chtěli, bude stále méně místa pro et konfrontaci nebo - nedej pánbůh - pro konflikty. Věřme, že bude naopak stále více místa pr a porozumění, ačkoliv dnes to tak růžově nevypadá. Ale právě o tuto budoucnost bez konflik starat politici a zbytek dát na starost historikům, intelektuálům, kteří vědí, že dějepis spíše překážkou nežli pomocí integračním snahám. Ve střední Evropě o tom snad něco víme. Poradit si s vlastními dějinami je - při vší úctě politiků. A žel nejednou i historiků. Jediné řešení I v politice platí to, co říká postmoderna: není jediné řešení, jsou jenom různé modely. D kapitalismus není jediným řešením blahobytu pro všechny. Ale nebyl jím ani nacionální soci podle Macha měl tradici od Bernoláka po Hlinku. Dějiny jsou příliš složité a držitelé moci dočasnými majiteli. V demokracii jsou dokonce politici dočasní už z principu. Naštěstí - j tak pro budoucnost.