Být přesný to už je báseň! ****************************************************************************************** * Být přesný to už je báseň! ****************************************************************************************** 28.1.2008 Šiktancovy neuhýbavé odpovědi na Slomkovy otázky Karel Šiktanc (1928) je jedním z těch několika básníků, bez jejichž účasti by bylo těžké p poslední půlstoletí vývoje české poezie. Nakladatelství Karolinum mu v letech 20002005 vyd svazků souborného díla a sbírku Zimoviště, nyní přišlo s knižním rozhovorem. Básník v dial Slomkem po dobu dvou let pomalu a cudně odkrýval, co v životě cítí jako podstatné, a hlavn mu je básnická práce. Neznamená to ovšem, že s básněním končí. Naopak: nová sbírka je na d Řeč ne řeč, titul opravdu jak ze Šiktance. Víme, s jakým „velikým trápením duše“ hledá náz básnických sbírek, jenom aby ta slova byla původní, krásná a přesná. Vždyť dávno někde nap - to už báseň!“ Řeč ne řeč je neuhýbavou odpovědí na pokládané otázky, která každou větou k básníkově cizelérské práci se slovem. Pravda, osnovou jsou tu Slomkovy otázky. Ale v odp nedá vyvést ze své slovesné řehole. Neposkytl tu záznam rozhovoru, jakých vycházejí stovky pracně rozmýšlené a formulované uvažování. Šiktanc i zde psal sebe, svou řečí, jako v kter svém textu opracovávaném v manuskriptu. Ano, on totiž opravdu píše rukou s vědomím, že „je k smíchu“. Je v tom ještě o krok tradicionálnější než „strojopisný“ Vaculík, aniž by proto počítač za cestu k úpadku světa. hodně svinská doba Rozhovor dal Karlu Šiktancovi, básníkovi s mimořádným smyslem pro mýtus, prostor k vyznání krajinám jeho života (i básní). Všechny jsou mytické: středočeská krajina dětství přes pol Lidic a nedaleko legendární Budče, nevšední i všední magie Prahy a nakonec Bernštejn, Stře kraj „hradů spatřených“. Na své počátky nehledí Šiktanc zrovna milosrdně. Z básní bere váž noci (1960), v nichž tragédie Lidic není tématem, ale hrůzou, kterou měl básník na dohled silnice. Tam teprve našel svou řeč, verš, osobitou formu a východisko pozdějšího zralého b Neopomíjí zmínit svou ranou zkušenost, kdy se v literárním měsíčníku Květen (kam přispíval Šotola, Holub, Červenka) naivně, ale vážně pokusil poprvé literárně přiblížit skutečnému, padesátých let. Zakrátko přišel i první prohraný střet s diktátem dobové literární normy, Padesátá léta sice byla direktivně ideologií osévaný a mocensky obhospodařovaný úhor, ale iktu s ním začaly vznikat živé zárodky, které se mohly později rozvinout do kulturního „bo let. Nehledě na to, že po celá padesátá léta přetrvávalo dočasně potlačené, ale velké uměn O tom nejzřetelněji svědčí kvalita výtvarných děl z té doby (blízké kontakty mezi básníky, Šiktanc nejednou připomíná). Ostatně na výhody absence komerčních svodů, což podněcovalo o niternost tehdejšího umění, už dávno upozorňoval Jindřich Chalupecký. K šedesátým letům se Šiktanc vrací mimo jiné vzpomínkou na své již mnohem poučenější a zra dnes neprávem pozapomenutém časopise Orientace (tiskli tam také Diviš, Juliš, Kabeš, Kolář který s počátkem okupační normalizace zanikl stejně jako například Tvář. Když se pak zmiňuje o dvacetiletí, jež následovalo, pociťuje sice újmu, „ale v tom ta bída krutost asi vězela spíš v její délce a pak v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí ce moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nastolovat a stvrzovat, které jsme se sice sem ta dál víc cukali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům. Ano, délka toho m veliká osobní zmýlená takhle na kraji života byly, myslím, pro mě a pro mnohé mé přátele n a ústrky a nehoráznosti. Jistě, zněly k tomu v nás doprovodem i desítky pravdivých verzí o sociální danosti, o nevzdělanosti, o sousedních Lidicích ve čtrnácti letech atd. Ale Červe Za prvé v týchž okolnostech žili lidé, kteří odolali. A za druhé člověk není od toho, aby determinacím, ale aby se jim vymykal, takže nese odpovědnost i za to, co nesvedl.“ Karel Šiktanc však i tady nachází určitý zisk, jakkoli paradoxní: využít té „hodně svinské skrupulí se zabývat sebou, dokonce „k smutné, čestné potřebě“ přijmout společensky angažov z té doby vyšel nejen čestně, ale i s hmatatelným výsledkem. Je jím šest básnických knih Č počínaje a Ostrovem Štvanice konče. Pohyblivé písky Šiktancovo rozmlouvání je také stále se opakující, mučivou otázkou: co je poezie? Otázkou, bez odpovědi, neboť za každou odpovědí na ni následuje vždy další otázka: co je za...? Za za šifrou? Stojíme na pohyblivých píscích: báseň je stav dané chvíle, v němž je zakleto to co bylo. Ovšem příště by totéž už bylo jiné. Podobně je i čtenářský vjem pokaždé nový, jin k jedinci, od chvíle ke chvíli. Textem fixovaná výpověď musí být oživena a ustavena vždy z osobním čtením. Básník je nám určitě nejpovolanějším průvodcem po vlastním díle, o němž bylo nejednou řeče nebo s výtkou, že je jazykově až artistní. Pozastavíme se u silně smyslové, až tělesné Šik a obrazu, u expresivních „řečových sraženin“ - tvořených výrazy nejrůznější provenience od neologismu, slova z ulice až po slova, jež přes české řemeslníky přešla do jazyka z němčin vysvětluje také typické mezery uvnitř shluků slov, které překvapují v grafické podobě jeho pomáhají vnímat vnitřní rytmus verše, v jehož prostoru má místo i mlčení a ticho. A ještě něco: Šiktanc připomíná, jak důležitý je pro něj reál, reálek, který pouští do svý Vzpomeňme si, že pro jeho generaci byla od počátku podstatná snaha o vyjádření „všednosti“ právě onen živý reálek stálým obnovováním básnické přítomnosti v proměnách doby. Q VLADIMÍ Autor je literární kritik. Řeč ne řeč - Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem Karoli