Do školy na vozíku cestička ****************************************************************************************** * Do školy na vozíku cestička ****************************************************************************************** 4.2.2008, autor: Daniela Iwashita Redaktorka LN a současně vyučující na vysoké škole vyzkoušela, jak se jezdí na univerzitu studentů, kteří jsou trvale odkázáni na invalidní vozík. Na vlastní kůži poznala, jak se p a kde jsou slabá místa veřejné dopravy. Když dosednu, trochu to zastudí. Je polovina ledna a mrholí, ale nemrzne. Od domu v pražsk ulici pod Nuselským mostem zamíříme na nejbližší tramvajovou zastávku. Pojedeme společně n fakultu Univerzity Karlovy na náměstí Jana Palacha. Jezdím tam každou středu učit, ale dneska je všechno jinak: Nepojedu sama, ale se třemi pr cestovat přímo, ale tramvají na Florenc a dále autobusem. A cesta ke katedře české literat šestnáct minut jako obvykle, ale hodinu. Proč tak složitě? Na vozíku se v Praze dostanu jen do některých tramvají, autobusů a stanic metra - tedy akc podmínky Dopravního podniku hlavního města Prahy a nejezdím „ilegálně“ s vozíkem po eskalá Týž dopravní podnik v lednu znatelně zdražil jízdné. Občanské sdružení Asistence, kde prac průvodce Erik Čipera, se při té příležitosti rozhodlo upozornit na to, že pražská doprava poměrně systematicky vyřazuje z činného života v centru. Například studenti Karlovy univerzity (vloni tam studovalo 42 lidí s omezenou pohyblivostí Filozofické fakultě 12) mohou sice s vozíkem na okraji města do metra nastoupit, ale na vě centru už nevystoupí. Sdružení Asistence upozornilo v listopadu otevřeným dopisem ředitele dopravního podniku Ma na konkrétní nedostupné stanice a nabídlo mu, aby si cestování na vozíku Prahou vyzkoušel. neodpověděl. Vyzkoušelo to ale několik zastupitelů a novinářů a své zkušenosti publikovali na www.asist průvodce jim sdružení nabídlo vedle asistenta i člověka, který takovou cestu podstupuje de student andragogiky Jakub Neubert a jeho asistent Jiří Engliš. Čert vyletěl z elektriky Nízkopodlažní tramvaj 24 má přijet v jedenáct. Blíží se k nám nová stříbrná souprava. Jiří mávají na řidiče. Ten hned po zastavení vyskočí a gestikuluje na ně, aby se na nízký výstu nesnažili vyjíždět vozíkem sami, že sundá plošinu. Jakmile do vozu najedeme, dává ji želez Děkujeme a říkáme, že vystoupíme na Florenci. „Já ale na Florenc nejedu, tohle je sedmička nastoupili do jiné tramvaje. Řidič zůstává klidný, plošinu zase sklopí a nechá nás vystoup mezitím zastavila čtyřiadvacítka. Její řidič naštvaně vyletí, plošinu shodí na zem, a jakm vystrkají do vozu, pustí ji s prásknutím zpátky na podlahu k mým nohám. Při rozjezdu sebou trhne a zabržděné vozíky se rozjedou taky. Jakub a Jiří mají zkušenosti s oběma typy řidič prý převažuje, ale nelze se na ni spolehnout. Tam, kde obvykle pokračuju osmnáctkou rovně Národní třída, čtyřiadvacítka odbočuje do Lazarské, kolem Pedagogické fakulty UK. Tamní st nemohou vystoupit ani na Národní, ani na Můstku, nejbližší metro je pro ně až Muzeum. Poma k Florenci a na vystupování se vůbec netěším. Asistent mě ale uklidňuje, že tam je vysoký nepotřebujeme. Když pak vystoupíme, přejedeme asi sto metrů k zastávce autobusu. Třináct m čekat. Pořád mrholí, klukům to nevadí. Poprosím je, aby se mnou popojeli pod střechu. Lidi uvolňují místo a vzápětí se diskrétně rozprchnou. Teď mží do vlasů jim. Už to vypadá, že a dřív, ale tenhle má schody, čekáme tedy dál na nízkopodlažní. Pak cesta probíhá hladce a b fakulty. Ale ještě nejsme v budově. K majestátnímu podloubí vedou majestátní schody. Nahoru po schodišti dolů Jakub schodiště před fakultou vždy překonává tak, že poprosí asistenta a kolemjdoucí, aby převýšení ve vestibulu zdolá pomocí dlouhé plošiny, která vypadá, že se po ní spíš koulejí se mi ani být nošena, ani se koulet, a tak hledáme bezbariérový vchod v průjezdu. Váháme u zvonků, ale náhle se vrata otevírají samy. Po rampě snadno vyjedeme k suterénnímu výtahu, zámek a my nemáme klíč. Obracíme se zpět. Najednou se ve dvoře zjevuje jako deus ex machin a ptá se, jestli tu studujeme, anebo jsme tu jen dneska. Jakub odpovídá, že studuje, já, ž „Tak vám odemknu,“ říká směrem ke mně, „a vám,“ obrací se k Jakubovi, „dám klíč.“ Výtah je abych se tam i s vozíkem dostala, musí z něj můj asistent Erik sundat stupačky, a pak se d centimetrů krychlových sám nějak poskládá. Tento výtah končí ve třetím patře, ale my potře čtvrtého. Vystoupíme tedy už v přízemí, odkud vyjedeme do čtyřky větším výtahem z vestibul ale poznávám svůj omyl: cestou k vestibulu je ještě jedna kratší řada schodů! Takže zpátky výtahu -ale nejde to, je zamčený a klíč nemáme. Erik tedy schody oddrncá s vozíkem dolů, a před výtahy, kterými se dostanu na pracoviště. Po budově mi to trvalo čtvrt hodiny místo o minut. Na své krátké cestě jsem ovšem nezaznamenala řadu věcí, které studentům na vozíku p řadě jejich vlastní vůle nenechat se zastrašit. Studentka sociologie Jitka Rudolfová jezdí školy přes Kobylisy metrem a v Jinonicích navzdory předpisům vystupuje po eskalátorech. Do formální dikcí argumentuje, že „nelze technicky zajistit bezpečnou stabilizaci invalidního jedoucích stupních šikmého schodišťového pásma, jeho uvolněním je ohrožena bezpečnost osob vozíku a bezpečnost ostatních osob na schodovém pásmu“. Jitka ale tvrdí: „Pokud to asisten eskalátory a metro pro obě strany vcelku pohodlným a rychlým způsobem cestování.“ A cestou stanice Palmovka mi demonstruje, že tím druhé opravdu neohrožuje. Podmínkou je ale dobrý a asistent. S jejich hledáním z řad studentů univerzita vypomáhá (viz http://ipc1.cuni.cz/as Takže Jitce asistuje blízká spolužačka, a to je pro obě příjemné, přirozené i výhodné - za platí. Michaela Skokanová z Pedagogické fakulty UK zase studuje učitelství na speciálních spolužáci si v příštím semestru cestování na vozíku vyzkoušejí. V příbězích Michaely a Jit klíčový jeden společný lidský moment: obě prošly integrovanou výukou už na základní škole spolužáky, kteří je podpořili, ale nelitovali. Dnes obě studují, pracují a také se nelituj Největší bariéra na světě I když univerzita a dopravní podnik logicky poukazují na velkou finanční a technickou náro odstranění bariér, nakonec nejhůř zdolatelnou bariérou je ustrašený či úřední přístup lidí překážky lze totiž často překonat (ač ne odstranit) důvtipem. Nabyli jste například z naší že do vestibulu FF UK se člověk na vozíku sám nikdy nedostane? Omyl! S kopií Jakubova nové vyjet zamykacím výtahem ze suterénu do prvního patra a pak výtahem „pro všechny“ sjet do p přitom tak zdlouhavé, jako když Michaela jezdí z Chodova na Vyšehrad. Ze dvou tamních nást bezbariérové jen jedno, a zrovna to na Chodov. Michaela tedy Vyšehrad nejdřív přejede, na P. Pavlova přestoupí do protijedoucího vlaku a hurá zpět na Vyšehrad. Když se takto člověk integrované (tak se to nazývá!) dopravě, už ho nezaskočí ani zamčený bezbariérový výtah. A hodláte-li v líhni českých humanitních myslitelů vyjet ze suterénu do přízemí, nejkratší c první patro.