Cesta k diplomu? Přes tělocvičnu ****************************************************************************************** * Cesta k diplomu? Přes tělocvičnu ****************************************************************************************** 10.3.2008, autor: Miloš Cihelka Třetina fakult má stále povinný tělocvik. Zápočet může student získat třeba i za golf, squ Třiadvacetiletý Petr z Prahy se každý týden těší na pondělí. Buď si půjde zdarma zaplavat si - rovněž zdarma - zahraje se spolužáky tenis. Bude mít přitom dobrý pocit, že si tak pl povinnosti. Petr je studentem prvního ročníku medicíny. Stejně jako pro posluchače řady dalších českých vysokých škol, je i pro budoucí lékaře těl prvních ročnících povinná. Na rozdíl například od cizích jazyků s výjimkou nezbytné latiny Podle průzkumu uskutečněného z iniciativy Grémia vedoucích kateder tělesné výchovy a sport fakultách českých vysokých škol byl tělocvik v roce 2004 povinný minimálně v jednom ročník třetině oslovených fakult. Nepovinný, ale užitečný Na polovině sledovaných škol byla potom výchova vyučována alespoň formou volitelného předmětu. Ani zde není absolvování hodin tělo významu. Třeba na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze mohou studenti zís tělocviku, který si vyberou z nabídky nepovinných předmětů, určitý počet kreditů. Jejich c všech předmětů přitom rozhoduje o tom, zda je student způsobilý postoupit do dalšího roční kritéria pro úspěšné zakončení celého studia. Mezi studenty je tělocvik z výše uvedených důvodů většinou oblíbeným předmětem. Buď jím mo některý méně záživný či náročnější předmět, nebo alespoň získají možnost zdarma si zasport účelnosti pro přípravu budoucích vysokoškolsky vzdělaných odborníků je však užitečnost těl poněkud sporná. Navíc se nejedná o nijak levnou záležitost. Jednotlivé školy musejí vynakládat nemalé finanční prostředky na údržbu svých tělocvičen č nejrůznějších sportovišť a bazénů či na nákup sportovního náčiní. Například Masarykova univerzita v Brně vydává na veškeré sportovní aktivity svých studentů dvaceti milionů korun. Ostatní školy jsou na tom v poměru ke své velikosti podobně. Ředite výchovy a sportu Českého vysokého učení technického v Praze Jiří Drnek je však přesvědčen, nejde o vyhozené peníze. „Je to především investice do zdraví. Pokud si studenti zvyknou p sportovat, předejdou tak v budoucnu mnohým civilizačním chorobám, které s sebou nese souča sedavý způsob života. Společnosti se tak vložené prostředky rozhodně vrátí. Navíc zdraví n na peníze,“ argumentuje Jiří Drnek. Sportovní úspěchy studentů podle něj navíc mohou zvýši Jako příklad uvádí americké univerzity, na jejichž image se úspěchy je však podle Drnka př studenty k pravidelnému, pokud možno celoživotnímu sportování a ukázat jim další sportovní Školy proto do nabídky tělovýchovných aktivit čím dál častěji zařazují například squash, l stěně či golf. Za minulého režimu byl tělocvik povinný prakticky pro všechny vysokoškoláky. Zdaleka ne vš studenti na to vzpomínají s láskou. Třeba čtyřicetiletého strojaře Jiřího straší představa obsahující jeho neoblíbený šplh bez přírazu prakticky dodnes. Zvlášť když jeho tehdejší ne byly tělocvikářem komentovány poznámkami: „Pokud tam nevylezete, zápočet vám prostě nedám. zápočet dostal, musel nakonec pedagoga doslova uprosit. Jiří Drnek tvrdí, že něčeho podobného se současní studenti rozhodně obávat nemusejí. „Naše vychází vstříc i těm méně tělesně zdatným. Mohou si vybrat například zdravotní tělocvik, c rehabilitační cvičení, a podobně. Zápočet není vázán na splnění výkonnostních limitů, a po chodí na hodiny, zápočet dostanou,“ říká Drnek. Někteří vysokoškolští vyučující netělocvik chápou tělesnou výchovu u dospělých studentů jako přežitek. S ohledem na dobré vztahy s ko vyjadřují své pochybnosti jen anonymně. „Mnohé školy v uplynulých desetiletích vybudovaly za drahé peníze tělocvičny a nabraly těl se nemohou jen tak zbavit. Zrušení tělocviku by nebylo příliš populární ani mezi studenty, jeden z nich možné důvody „přežívání“ tělesné výchovy na některých vysokých školách. Těloc Z tohoto úhlu pohledu je potom zajímavé, že povinná tělesná výchova je častější na „tradič školách než na vzdělávacích ústavech vzniklých až po listopadu 1989. U nových škol bývá tě nepovinný, nebo chybí úplně. Tomu odpovídá i věková struktura českých vysokoškolských tělocvikářů. Podle již zmiňovanéh roku 2004 jich jen 27 procent bylo mladších čtyřiceti let. Naopak do kategorie starších pa spadala téměř třetina. Co však rozhodně nelze tělovýchovným pedagogům upřít, je zapálení pro věc a snaha obhájit předmětu i před širší veřejností. Téměř každá katedra či ústav tělocviku má vlastní webové nichž většinou nechybí více či méně zdařilá argumentace ve prospěch tohoto předmětu. Například tělocvikáři z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy vidí svůj úkol jasně: „V výchovy je organizována tak, aby získané poznatky a dovednosti studenti mohli využít ve sv Je přáním, aby všichni naši absolventi byli dobrými plavci a osvojili si zásady pobytu v l přírodě.“ *** Z pohledu účelnosti pro přípravu vysokoškolsky vzdělaných odborníků je užitečnost tělesné sporná