Po snížení dotací o čtvrtinu by musela Akademie věd propustit až třetinu ze svých 4,3 tisíce vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců.

Obrovské lešení zahalilo 13podlažní budovu Univerzity Karlovy, matematicko-fyzikální fakulty v Troji. Univerzita se rozhodla dát budově z 80. let nový fasádní plášť a zvýšit její energetickou úsporu. Tím se ušetří až 50 % energie.

Nové sídlo Fakulty humanitních studií (FHS) chce Univerzita Karlova vybudovat z bývalé menzy. Zatím žádnou vlastní budovu totiž fakulta nemá a budoucí antropology nebo odborníky na elektronická média vzdělává v pronajatých prostorách po celé Praze.

Pokud ale srovnáváme oblast výzkumu a vývoje z pohledu počtu výzkumníků v Akademii věd a na vysokých školách a počtu uznaných výsledků, neuvažuje Akademie ve své argumentaci, že kromě výzkumu musí vysoké školy „odučit“ 240 tisíc studentů (počet studentů roste, prostředky na výuku ne - v příštím roce pocítí vysoké školy v této oblasti pokles, který nárůst peněz na výzkum zdaleka nepokryje).

Tam, kde studenti dříve jedli, by se do šesti let mohli učit. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy má na stole plány, podle kterých by se novým sídlem měla stát bývalá menza, která stojí na pomezí Troje a Holešovic.

Letos bude nejen v hlavním městě, ale i v Poděbradech a zúčastní se jí 180 lidí z celého světa. S výukou se začalo na státní svátek – v pondělí 6. července. Většina z nich je v Česku vůbec poprvé a náš jazyk vůbec neumí. Ale najdou se mezi nimi i výjimky.

Jediná velká reforma, kterou vláda nakonec dokázala prosadit a která s absolutním podivem prošla celým ústavním procesem tichounce jako pšouk, má autory vysokých ambicí a malé kredibility, s neschopností pochopit vztah základního a aplikovaného výzkumu.

První proces je ten, že jsou to, přesně jak popsal pan Holub, jsou tu prostě tři základní lobbistické skupiny, víceméně schopné v jejich procesu, nebo schopnosti ovládat ten politický proces. Jsou to firmy a ministerstvo průmyslu a obchodu, jsou to výzkumné univerzity, možná vůči nevýzkumným univerzitám, ale k tomu rozdílu se zatím v rámci toho vyjednávání jsme se moc nedostali. A pak je tu Akademie věd.

Bylo by však krátkozraké nad situací vědy pokrčit rameny a potichu si myslet, že i když je metodika špatná, tak náš rozpočet plní, a tedy není třeba ji zpochybňovat. A ještě: všiml si někdo toho, že z nového zákona zmizelo slovo věda? V této republice se totiž bude dělat pouze výzkum a vývoj… a samozřejmě i trocha alchymie…

Víte, já učím na lékařské fakultě, kde kromě českých studentů, za které to takříkajíc platí stát, máme také zahraniční studenty, kteří platí nějakých řádově 10 tisíc EUR ročně sami. A jako že bych tam viděl na vlastní oči, když je zkouším, když s nima jsem na semináři, že bych tam viděl jaksi a to je letitá zkušenost, nějaký dramatický rozdíl v motivaci, to úplně nevidím.

Je to jedna z věcí, kterou politici a ani odpovědné instituce zatím nezvládli. Stát investoval do montoven, zatímco Finové do vzdělávání a moderních technologií. Zavázali jsme se, že dáme do veřejných zdrojů na vědu a výzkum jedno procento HDP. Pořád jsme ale na čísle kolem 0,63. Přitom peníze na vědu a výzkum zatím narůstaly jen proto, že se zvyšoval hrubý národní produkt.

Nestavte základní výzkum proti aplikovanému. Jsou to siamská dvojčata. Jedno bez druhého nepřežije. Lubomír Lízal z CERGE se sice v textu Vysoký trojskok do dálky o tyči (HN 2. července) snažil vysvětlit, proč by měl stát omezit podporu aplikovaného výzkumu a vývoje. Jeho argumenty je však třeba zpochybnit.

Reprezentace studentů považuje financování vědy za naprosto nevyhovující bez ohledu na plánované škrty ve státním rozpočtu vyvolané hospodářskou krizí. Předsednictvo Studentské komory Rady vysokých škol vyzvalo k dialogu o problému.

Karlova univerzita shání čtvrt miliardy korun, aby se menza pro dva tisíce studentů přestavěla na nové sídlo Fakulty humanitních studií (FHS).

Univerzita proto vypsala architektonickou soutěž, zvítězil v ní návrh brněnských architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, porota ocenila uspořádání interiéru.

Pokud student nepřetahuje dobu studia a na škole se „nepoflakuje“, nejedná se o žádné astronomické částky. V průměru jde o tisíc korun za rok. Často však je suma výrazně vyšší. Student si totiž hradí náklady za kolej, stravu, učebnice a dopravu, což za měsíc představuje pět až sedm tisíc korun.

Vzdělání na vysokých školách by mělo být zdarma. Tohoto tvrzení se zatím čeští politici důsledně drží už dlouhé roky. Přitom mnoho vyspělých zemí považuje diplom za hodnotu, za kterou se platí. Už dnes však není vysokoškolské vzdělání ani v českých podmínkách zadarmo.

Platit za studium na vysoké škole by mohlo být pro studenty především motivací. Zbytečně by nepřestupovali z oboru na obor a neprodlužovali si studium. „Škola, o kterou by byl zájem, by si mohla účtovat vyšší školné a naopak, kde by byl zájem nízký, by se školné nevybíralo,“ říká ekonom Daniel Munich, který se podílí na tvorbě reformy vysokých škol.

To, že na českých vysokých školách se léta platí drobné poplatky za administrativu, vyšší za opakované zkoušky, nejvyšší za zbytečné prodlužování studia, se ví. Jen až nyní je jasné kolik. Používat to jako argument pro či proti zavedení školného je ale ošidné.

Jakmile je zapsán a zaplatil školné za první rok studia, je zčásti po klientském přístupu. Málokdo je ochoten měnit školu, když zjistí, že neplní úplně všechno, co slíbila. A reklamovat studium jako špatně dodanou službu nelze.

My máme v zákoně napsáno, že základní výzkum dostává podporu státu a státu že není do toho nic, co si dělá  základní výzkum. Což já považuji za chybu. Normálně ve vyspělém světě stát má zájem o tom, co se v tom základním výzkumu provádí.

V celé vědě přitom zůstanou stejné peníze, posílí ale aplikovaný výzkum na úkor základního. Právě základy přitom pokládá akademie. Jenže teprve nápady vědců, kteří na ně navazují, přecházejí do praxe třeba v průmyslu.

V dokumentu Rady vlády pro výzkum a vývoj (RVV) hodnotícím stav výzkumu v ČR v roce 2008 se na straně 129 konstatuje, že investice tzv. rizikového kapitálu do počátečního rozvoje technologických firem v ČR prakticky neexistují. Jinými slovy: v ČR neexistuje kapitál, který ve světě financuje tzv. technologický transfer poznatků základního výzkumu do komerční sféry.

Jako začarovaný kruh vidí předseda Akademie věd Jiří Drahoš záměr státu snížit v příštích letech - a to dost ostře - financování této instituce. Už totiž v letech 2011 nebo 12 by Akademie mohla přijít o asi padesát procent financí z rozpočtu, to by podle předsedy vedlo k odchodu řady pracovníků a Akademie by tak ztratila důležité experty, na jejichž výzkumy získává v dané chvíli druhou polovinu veškerých provozních peněz - totiž z grantů, přes Evropskou unii, případně z licencí.

Zastánci akademie věd tolik kritizovaný systém financování vědeckých institucí se neobjevil ze dne na den. Radikální reforma systému státní podpory vědy a výzkumu byla jednou z programových priorit předešlé vlády a jako taková se tato myšlenka těšila podpoře české vědecké obce.

Zkusme celý spor mezi akademií a vládní radou přiblížit pomocí sportovní terminologie. Představme si, že máme v české lize tři fotbalové týmy: akademický, vysokoškolský a průmyslový. Vedení fotbalového svazu rozhodne, že bude napříště přidělovat peníze podle výsledků, aby podpořilo ty nejlepší. Jenže zvolí zvláštní kritéria: nepočítají se jen góly, ale i počet kilometrů, které borci naběhají po hřišti.

Číselná srovnání, která o hodnocení výsledků vědecké práce akademie věd uvádí, se totiž opírají o odborně neobhajitelné zpracování dat. Mechanické užití citační analýzy podrobila důkladné a z odborného hlediska zcela zdrcující kritice zpráva trojice mezinárodních organizací, Mezinárodní unie matematiků (IMU), Institutu matematické statistiky (IMS) a Mezinárodní rady pro průmyslovou a aplikovanou matematiku (ICIAM).

Vědci působící na jihu Čech se tak bouří proti krácení rozpočtu Akademie věd ČR. Stejně jako jejich kolegové z celé země. O kolik peněz konkrétně přijdou, ještě nevědí. Jisté však je, že nejdříve ze všeho budou muset snižovat platy, možná propouštět. Výzkum by se ale na jihu Čech zastavit neměl. Alespoň ředitel budějovického Biologického centra Akademie věd František Sehnal by takovou věc nerad připustil.

Vysoké školy a univerzity léta řeší problém, jak získat více peněz a s jejich pomocí zkvalitnit výuku. Samozřejmě pouze peníze lepší vzdělání sice nepřinesou, ale za to jsou jednou ze základních podmínek dobře fungujícího školství. V této souvislosti je pak zřejmé, že bez určité formy finanční spoluúčasti studentů to nepůjde.