Ústavní soud za hranicí ústavnosti ****************************************************************************************** * Ústavní soud za hranicí ústavnosti ****************************************************************************************** Lidové noviny, 4.9.2009, rubrika: Názory, strana: 10, autor: Jan Kudrna ÚHEL POHLEDU Úterní usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky do Poslanecké sněmovny vyvolalo šok. A to zcela oprávněně. Jedná se totiž v naší demokrati historii o bezprecedentní záležitost, kdy si jeden z ústavních orgánů osobuje pravomoci, k nejenom nesvěřuje, ale přímo zapovídá. Naše současná ústava je založena na zásadách demokracie a republikanismu, spolu se zásadam Vychází z toho, že ústava a ji doplňující ústavní zákony, tedy souhrnně „ústavní pořádek“, žádnou vyšší mocí nebo vrchností, ale je vyjádřením vůle lidu. Tato vůle se projevuje pros volených zástupců, kteří rozhodnutí v ústavních záležitostech přijímají zvláštní proceduro jejich větší stabilitu a legitimitu. Ústavní předpisy stanoví rámec, do něhož se musí zbyt vejít. Úkolem Ústavního soudu je dbát o to, aby žádný právní akt z uvedeného rámce nevybočil. Sám je tímto rámcem vázán. To vyjadřuje ústava ve svém článku 88, když stanoví, že „soudci Úst jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem...“ (zákonem je myšlen soudu). Jinými slovy, Ústavní soud nestojí nad ústavními předpisy, ale naopak je jimi sám Jiný stav by ostatně byl nelogický. Není možné, aby orgán mající za úkol dohlížet na to, z dodržována, je sám mohl upravovat. To by znamenalo porušení principu dělby moci, samotného a nebezpečí autokratického rozhodování. Větší legitimitu má vůle lidu Můžeme si o rozhodnutí zkrátit volební období Poslanecké sně jednorázového ústavního zákona myslet z politického hlediska cokoliv. Z hlediska ústavněpr pochyb o tom, že se jedná o ústavní zákon. Tedy o normu, která byla schválena zvláštní pro zvolenými zástupci lidu. Tato vůle lidu má, byť některé mechanismy naší ústavy mají k dokonalosti daleko, větší leg rozhodnutí nevolených a ze své činnosti neodpovědných 13 dalších ústavních činitelů. V tom chyba. To byl úmysl nejenom tvůrců ústavy, ale přímo teoretiků moderních demokratických re dělby moci. Špatné a nežádoucí je, aby k tomu nevybavený orgán se pokoušel, byť snad v dob rozhodovat a jednat za jiný orgán, který je k tomu určen a vybaven. Pokud tak činí, činí tak na svou vlastní odpovědnost a jistě s plným vědomím všech rizik. oslabení legitimity rozhodnutí ústavodárce, jisté zatlačení demokratičnosti rozhodování a důvěry v samotný Ústavní soud. Je těžké zcela důvěřovat orgánu, který jedná nepředvídateln pravidla, jež byla pro jeho činnost stanovena. A která má také chránit. Příznačné navíc je, že Ústavní soud jednal proti ústavě a zákonu velmi aktivisticky. Zákon mimo jiné stanoví, že odložení vykonatelnosti je možné pouze na návrh stěžovatele. Z přísl není patrné, že by takový návrh byl podán. Dále zájmům stěžovatele má hrozit větší újma ne osob. Ústavní soud takové nebezpečí výslovně shledal. Zřejmě zájem jednoho poslance na trv převažuje zájem dalších 172 poslanců, kteří své funkce hodlali ukončit. Stejně lze uvažova neurčeného počtu, zřejmě mnoha milionů, občanů, kteří mají zájem na brzkém konání připravo Mimo ústavní rámec jsme se tedy nedostali nedopatřením. Ústavní soud měl předmětnou stížno zjevně neopodstatněnou nebo, a to ještě lépe, z důvodu své nepříslušnosti k posouzení této otevřeně říci, že za rámcem ústavy už ona sama přirozeně žádná řešení nenabízí. Až bude tato krize vyřešena, bude čas na druhý krok. Tím by měla být změna ústavy. Buď tak jasně a výslovně stanoví, pokud to Ústavní soud považuje za nutné, že ústavní zákony jsou jeho přezkumu. Nebo taková, která velmi zřetelně určí, které změny ústavy jsou možné pouze Ústavního soudu. Pro tento druhý případ by ale bylo třeba řešit přenesení příslušného dílu parlamentu na Ústavní soud. O autorovi: Jan Kudrna, Katedra ústavního práva PF UK