Již dávno nejde jen o plagiáty ****************************************************************************************** * Již dávno nejde jen o plagiáty ****************************************************************************************** 9.10.2009, rubrika: Názory, strana: 13, autor: Michal Stehlík Nestává se příliš často, aby se problémy akademického světa objevovaly na prvních stránkác tisku. Problémy plzeňské právnické fakulty však tento trend jistého nezájmu narušily a již plní veřejný prostor. Možná však nejde pouze a jen o konkrétní (byť závažné) problémy konkrétní fakulty, jde o c stav) naší akademické půdy. Navíc v období, kdy se již nejméně druhým rokem poměrně vášniv reformě terciárního vzdělávání. Je proto jen otázkou, kdo z reformátorů se rozhodne zvednout obecný dotaz, zda není problé systému fungování a organizace vysokoškolského prostředí. Osobně se obávám, že v některých aspektech se skutečně o obecnější problém jedná. Vidím zd významné určující momenty, jeden výrazně negativní a druhý z mé strany snad na první pohle optimistický. Ten jednoznačně negativní vidím v umanuté tezi o nutnosti co největšího počtu vysokoškolsk občanů tohoto státu. Je zřejmé, že schopnost vystudovat vysokou školu je omezena na jisté populace. Pokud hovoříme o potřebných desítkách procent, pak bychom měli zároveň přiznat, že již kva o vzdělání, které jako vysokoškolské doposud cítíme. Dále si pak musíme stejně tak přiznat vysokoškolské instituce jednoznačně diferencovat a vymezit jim především onu kvalitativní jsme totiž bohužel v situaci, kdy je pro pracovní trh vcelku jedno, zda dotyčný absolvuje tzv. kamenné univerzitě v jednom z tradičních center, či v čistě regionální škole, navíc t jen několik málo let před koncem 20. století. Hra na nutnou kvantitu samozřejmě nepřímo ve že méně schopní začínají ve stále větší míře obcházet studijní povinnosti, a to je již jen podvádění, plagiátům a zcela nestandardnímu průběhu studia. Můj zdánlivě nemístný optimismus pak vychází z dosavadního systému řízení vysokých škol, j a schopnosti vnitřního ozdravného procesu ve chvílích krizových situací. V rámci připravov postavené na Bílé knize terciárního vzdělávání jsme totiž konfrontováni s poměrně ostrým n omezit stávající autonomii, přesunout pravomoci z akademických senátů na správní rady, ses z tzv. externích aktérů – politiků, byznysmenů a úředníků. Tato změna by prý měla zpružnit řízení a zamezit jistému „sebezahledění“ akademických prac mě lepší doklad pochybnosti podobné teze v našem konkrétním prostředí nežli poslední plzeň Opravdu chceme vpustit na akademickou půdu do klíčových rolí aktéry, kteří začnou na jedné privatizovat jednu z posledních svobodných kapitol rozpočtu, na straně druhé budou mít dos očích) „komoditu“ vysokoškolských titulů? Zachovejme i pro budoucnost vysokým školám jejich autonomii, zkusme i v této skeptické zem duchu Gadamerovy teze o nutné „důvěře v důvěryhodné“ – v tomto případě důvěře v akademicko fatální plzeňský případ věřím totiž v uzdravení i této konkrétní akademické půdy. Na závěr si neodpustím obsáhlejší citát z pera Karla Čapka, který v roce 1937 hovořil o vz půdy a moci takto: „Jednou bude v kulturních dějinách světa napsána dost zahanbující kapit jak byla ve 20. století z tolika a tolika univerzit a vědeckých ústavů… vypuzena svoboda m univerzalita duchovního poslání; jak tyto univerzity a instituce přijaly politickou služeb mohly přetrhnout samou horlivostí, aby se staly děvkami dočasných režimů a jejich ideologi čočovice zaprodaly své veliké, slavné prvorozenství a urozenství, nezávislost na jakékoliv svobodu ducha a všelidství pravdy.“ Neopakujme tolikrát opakované chyby – a to se týká jak nás, v akademické obci, tak těch, k aktuální (avšak vždy dočasnou) politickou mocí.