Květina ve stínu Albína Dratvová ****************************************************************************************** * Květina ve stínu Albína Dratvová ****************************************************************************************** 9.11.2009, rubrika: Seriál - česká inteligence, strana: 56, autor: Pavel Kosatík První českou docentkou, ženou, která získala oprávnění přednášet na univerzitě, se v roce historička česko-jugoslávských styků Milada Paulová. O deset let později ji jmenovali také vysokoškolskou profesorkou. Další zřejmý a odevšad viditelný úspěch generace žen, která př na vysoké školy za první světové války, v čase, kdy mužských konkurentů, povolaných na fro se po roce 1918 vysvětloval „boom“ absolventek, kterým teď už nestačilo, že získaly univer Zatoužily zůstat na škole jako muži a dělat tam vědu. Pod slovem „boom“ si ovšem nepředstavujme masové hnutí. Za celou dobu první republiky získ na Univerzitě Karlově jen devět žen. Byly však mezi nimi i takové, které se zapsaly do děj historička umění Růžena Vacková, později významná účastnice protinacistického i protikomun A také filozofka Albína Dratvová. Byla jen o tři měsíce mladší než Paulová. Na fakultě studovaly spolu, v lednu 1918 promova Hned po škole se Dratvové nabídla „standardní“ dráha vzdělané ženy té doby: do smrti bude učitelkou, pokud tedy vydrží tempo a zůstane-li starou pannou. Pobyt na dívčím gymnáziu vš profesorku neoslnil, práce ji tam rozptylovala a na vědeckou činnost se nešlo soustředit. tehdy tu a tam napadalo, že by mohla jít učit jako docentka na vysokou školu, zakazovala s jen snít - žádného vlivného mužského přímluvce, podle ní rozhodující podmínku úspěchu, nem Od psychologie k fyzice Její pozdější kariéra zdaleka nebyla přímočará a kromě „ženskosti“ Dratvové se na tom podí zvolený obor po válce přestával být pro adepta vědy krunýřem - a tomu, kdo chtěl poznávat přestával vůbec stačit: člověk musel poznat a zkombinovat profesí víc. Prvním oborem, do kterého Dratvová poněkud překvapivě pronikla, byla počátkem dvacátých le Překvapivě proto, že jako žačka názorově spíše striktního profesora Františka Krejčího měl lidské psychiky pozitivisticky jasno: všechno v ní jde popsat a spočítat, nikde nezbývá pr Dratvové, která v té době zrovna procházela duševní krizí, Krejčího razantní pravdy nestač po novince, Freudových psychoanalytických spisech, a na řadu let se pak stala průkopnicí t českém prostředí. Není přitom známo, že by prošla terapií, „jen“ četla. A dospěla tak ve s k závěru, že hybnou silou psychiky je nevědomí, díky kterému většina podnětů „rozumných“ č navždy utajena. Co víc, Dratvová začala dávat najevo, že odkrytím nevědomí může pracující spoustu sil, jež jiní proplýtvají. Stejnou energii, kterou jeden utratí v úzkostech, závis podobně, přesměruje jiný, poučenější, do své práce. Později, když Dratvová z psychologie přestoupila jinam a začala se zabývat filozofií příro hleděla na své psychologické počátky s mírnou útrpností. Sklonu analyzovat sebe samu se vš celý život a výsledky pozorování zaplnila mimo jiné svůj deník, který si s pauzami psala c let. Tamtéž zachytila také fascinující přerod ženy, odsouzené na počátku dospělého života reprodukování poznatků (tak byla ve dvacátých letech chápána práce středoškolské profesork se pohybuje na špici v jednom z nejobtížnějších oborů - kde kromě ní navíc působí jen samí Nejprve si udělala jméno jako autorka středoškolských učebnic. Psala o psychologii, filozo originálním a přitom přehledným způsobem, kontext, ve kterém se pohybovala, byl vždy mnohe jednooborový. Postupně jí však i toto přestávalo stačit. Na dvacátá léta později vzpomínal kdy se „zamotala do učebnic“. Spěchala dál. Filozofie přírodních věd, které se teď oddala, byla jedním z nových a perspektivních oborů jí zabýval vlastně jen jediný filozof, Karel Vorovka, který navíc v roce 1929 předčasně ze přineslo zapojení matematických a fyzikálních metod do filozofie převratně nové možnosti. se dalo doufat, že filozof dokáže promyslet celý svět od kamen a psacího stolu, s tužkou v relativity už to však nešlo. Svět očividných skutečností, na který přísahali pozitivisté, ty nejdůležitější zprávy o něm nyní podávali lidé, kteří se zavřenýma očima a zacpanýma uš rovnice. Ženský úděl, ženské myšlení Vorovka nejenže Dratvovou nadchl pro kombinaci filozofie a přírodních věd, ale slíbil jí i podobě habilitace na univerzitě. Tu si však nakonec rozmyslel a nepodpořil ji, což mu Drat neodpustila. Habilitovala se až po jeho smrti, jako čtyřicetiletá, podle svého soudu příli Byla jedinou českou filozofkou přírodních věd a do poloviny třicátých let, kdy vystoupila Otáhalová, i jedinou vlivnou českou filozofkou vůbec. Nebyla to výhoda. Nic, co udělala, n se samozřejmostí. A přitom jaký vlastně měli její kolegové k pocitu nadřazenosti důvod? Je bylo víc. Dratvová v jejich myšlení viděla četné chyby, vyčítala jim třeba, že se při prác soustředit a že vlastně nikdo z nich nedělá čistou filozofii. Už počínaje Masarykem, který striktně filozofický spis, Konkrétní logiku, přeskakují z tématu na téma a v osobách, jako se neváhají proměnit v publicisty. Mnohé z nich uznávala, k tomu, aby se mezi nimi cítila jako rovná mezi rovnými, však měla Stačilo, aby jí její milovaný učitel psychologie Vilém Forster řekl, že ji navzdory nadání vždycky zatěžovat její „ženský úděl“ - aby se tím zrodilo trauma, které se jí potom připom vhodných i nevhodných příležitostech. V duchu odsouhlasila učiteli, co to ženský úděl je: „ostýchavost říci své myšlenky a nápady, uplatnit se iniciativně“. Mnohokrát zažila okamžik, kdy byla její práce pochopena, oceněna a kdy si musela uvědomit, přinejmenším vyrovná svým mužským kolegům. Přesto se jejich oborové společnosti vyhýbala a vlastně propoustevničila. Rodinu jako alternativu vůči mužskému světonázoru předem odmítla nezbylo než přijmout pravidla soutěže mužského světa. Protože jí samotu, do níž tím upadla neusnadnil, prožila roky a desetiletí v pochybách o sobě samé. Nikdy si na ně nezvykla. Věděla, že je odmítána z důvodů, které se netýkají oboru - jako p „pravicově liberálního“ názoru si například jen sotva mohla porozumět s levičáky, jako byl představitel vlivného Pražského filozofického kroužku. Bylo více prestižních oborových pro Dratvovou nezvali. Někdy to ustála, byly však také okamžiky, kdy jim přiznala právo chovat než k „sobě rovným“. Filozof J. L. Fischer jí tak jednou zkritizoval text o kauzalitě ve f něj) jasný projev „ženského myšlení“. Jeho znakem podle Fischera bylo, že co se na jednom to se jinde popírá. Pro toto tvrzení nebyl důkaz, v textech Dratvové ani jinde, ale filozo všemu, co se o sobě z celoživotní autoanalýzy dozvěděla, s Fischerovou kritikou ztotožnila postřeh; myslila jsem si vždy, že mám proti jiným lidem schopnost vidět celek a že spíše z detaily. Je ovšem možné, že práce byla nad mé síly. Myslím, že ano.“ Její poněkud osamělý život „mezi lvy“ se skládal z období euforických, prokládaných period „Skoro s nikým nemluvím, nikam nechodím, nikam nejezdím.“ Trápila se věčným nedostatkem ča 1931 počítala, kdy byla naposledy v divadle, vyšlo jí, že před šesti lety. Naučila se poch vědeckém nadání: co když vůbec žádné nemá a zastírá to houževnatostí? Práce, která ji vyne elitu, ji společensky uvrhla do izolace a vzala jí schopnost normálně žít. „Přirovnali mne neporušené květině, která roste ve stínu a kolem níž je úchvatné mlčení; lidé si jí musí v nad ní zamyslet, ale pak odcházejí na louku života, kde svítí slunce a hýří to životem.“ Proč je vzdělancům smutno Když se stala první českou docentkou na Přírodovědecké fakultě UK (1932), označila to za n okamžik svého života - a zároveň si příští, možná ještě hezčí život zakázala. „Tím jsem do metě a již nic nesmím víc od života čekat.“ Zavázala se, že bude tak jako dřív „pracovat, pracovat“, ale své mocné dojmy z předávacího aktu završila tím, že ve stejný den sepsala z vrchol paradoxně znamenalo přijít o perspektivu. S lety nenabyla dojem, že má ve významných českých filozofech, svých kolezích, spolupracov důvodu na svou vědeckou práci postupem času rezignovala. Začala sebe samu vnímat jako pali přijdou po ní. Zajímavě se tento životní pocit odráží v jejím spise z počátku druhé světov Smutek vzdělanců. Kniha vyjadřuje obecný pocit „krize inteligence“, avšak rozšiřuje ho o a pohnutky. Intelektuál podle Dratvové vede nevyvážený život: rozum je vyzdvižen, cit a vůle Výsledkem je zvýšená kritičnost a z ní plynoucí skepse až nenávist k sobě samému a časem i chorobného intelektualismu, tlačícího do izolace, člověka podle Dratvové vyvede až příští autorka doufala, demokratická), která prý ho zapojí do služby národu jako celku. Po roce 1945 však žádná zvláštní demokracie obnovena nebyla. Pokud Dratvová snila o profes Rádlovi, ukázalo se brzy, že filozofie se teď bude dělat podle lidí, jako byl Arnošt Kolma Sovětského svazu, který své stalinské přednášky kombinoval s činností šéfa propagandy a ag Nová, tentokrát zvenčí naordinovaná karanténa měla Dratvové vydržet až do konce života. V časech různých pozdějších tání jí občas dovolili bádat a drobněji publikovat. V roce 196 dávno nečekala, ji pozvali do Liblic na filozofickou konferenci a umožnili jí promluvit ta tématu. O úspěch v nových poměrech však Dratvová už nestála: „Z liberála, říkám veřejně, n marxistu.“ Ke čtení: Albína Dratvová: Deník 1921-1961, Praha 2008 Albína Dratvová: Hledání ztraceného 1948 Albína Dratvová: Smutek vzdělanců, Praha 1940