Rozhovor s˙Vladimírou Dvořákovou ****************************************************************************************** * Rozhovor s˙Vladimírou Dvořákovou ****************************************************************************************** Český rozhlas 6, 07.11.2009 Moderátor (Libor Dvořák): Hostem dnešních Rozmluv je osobnost v˙posledních týdnech nanejvýš frekventovaná a médii vy Politoložka, profesorka Vysoké školy ekonomické a vedoucí katedry svého oboru na této praž dnes pro každého především předsedkyně Akreditační komise České republiky, Vladimíra Dvořá je považována za genia agence takzvané Plzeňské kauzy. Ta je samozřejmě všeobecně známa a rozhodli, že v˙Rozmluvách nebudeme paní profesorku investigativně trápit tím, kdo, kudy, č za kolik se na plzeňských právech nepříliš čistě propracovával k˙vysokoškolskému diplomu a soustředíme se spíš na obecnější příčiny takovéhoto jevu a konec konců na stav českého vys na počátku 21. století. Malá poznámka úvodem: paní profesorka mě ještě před natáčením vyve rozšířeného omylu, že Akreditační komise je snad orgánem Ministerstva školství, mládeže a a zdůraznila, že je to orgán jmenovaný vládou k˙tomu, aby zkoumal způsobilost vysokých ško činnosti i ke spoustě dalších souvisejících věcí. Ale že je to orgán opravdu nezávislý, co kotlině docela může vadit. Vy jste řekla, že Akreditační komise je nezávislá. To je samozř důležité, ale jak ukázal ten plzeňský případ, má v˙podstatě docela velkou moc a slovutný p před pár dny naznačil, že vaše komise je instituce připomínající středověké praktiky. Co v Host (Vladimíra Dvořáková): Tak samozřejmě my víme, že Akreditační komise se mnoha institucím, školám i jednotlivcům n boj, který my máme zejména v˙momentě, kdy třeba zamítáme akreditace nebo nedoporučujeme vl zamítnutím akreditace je třeba ani nedám státní souhlas pro vznik soukromé školy, takže po množství nepřátel, které si akreditační komise dokáže udělat, je poměrně dosti vysoké. Na postavení Akreditační komise i v˙našem systému je asi obdobné tomu, jako je ve všech zemíc Ono totiž i to, abychom, vlastně byly uznávány naše tituly, tak ta Akreditační komise práv nezávislá, musí mít určité postavení a určité rozhodovací procedury, určitý statut a tak d vlastně kompatibilní s˙tím, co je na západě nebo i teda v˙těch teďko východních zemích, pr jsou akreditační komise vznikající i v˙těch postkomunistických zemích. To, co bych já vidě jako dosti velký rozdíl, ze zbylé právní prostředí, které je, které vlastně mám pocit, zvl se začala odkrývat ta kauza Plzeň více do hloubky, ale já bych chtěla říct, že Akreditační Plzeň sleduje už víc jak dva roky, tak vlastně ty nástroje, které my máme a které se týkaj kvality školy, nejsou nástroje, které prostě jsou, patří potom spíše vyšetřovatelům nebo n Takže mnohé věci, které Akreditační komise prostě najednou na ně začala narážet, tak nejso šetření akreditačních komisí, ale spíše pro šetření orgánů v˙trestním řízení. Takže ta Akr má opravdu dosti náročnou práci v˙tomhle smyslu. Moderátor (Libor Dvořák): Nechci od vás jména, ale jaké jsou typy lidí, jimž vaše Akreditační komise vadí, paní prof Host (Vladimíra Dvořáková): Tak já bych nechtěla říct, že každý, komu vadíme, tak musí být nutně někdo, kdo je negativ říkat, že Akreditační komise je neomylná, že to je sbor neomylných lidí. Přesto ta komise 21 špičkovými vědci, jsou to lidi, který jsou velmi uznávaní ve svých oborech. Zároveň my s˙dalším širším okruhem lidí, protože to posuzování ani těch akreditačních spisů neděláme pracovní skupiny. Když jezdíme hodnotit školy, tak do toho přicházejí zase lidé z˙dalších nebo z˙akademického prostředí, není to nikdy uzavřená skupinka. My když jedeme hodnotit tř tak zveme i delegáta z˙Rady vysokých škol, ze studentské komuny, protože tam chceme mít vž studenta, který by tam byl. Takže se snažíme o větší otevřenost. Ale samozřejmě to, co vad lidé začínají vnímat a tam asi je ten největší problém, vnímají vzdělávání a školství, jak k˙tomu, že to je prostě byznys jako každý jiný. My se domníváme, že není. My se domníváme, ta určitá kvalita býti, že jedině možná v˙tom, že pokud prostě nám si někdo stěžuje a říká naplnit vaše požadavky na kvalitní vyučující, když takoví vyučující už tady na trhu nejsou tolik škol. Tak já říkám, prosím vás, budete chtít pracovat v˙obuvnické firmě, budete potř kteří umějí dělat boty. Když je mít nebudete, nemůžete zakládat tedy obuvnickou firmu. Tak možná by trh mohl tedy fungovat. Ale ti lidé se snaží udělat prostě vzdělávání jako formou Vysoká škola je ta a kolikrát i ty přednášející třeba jsou kvalitní, odvedou svoji práci, je podle mého názoru trochu něco jiného, není to jenom to, že někdo přijede, řekne přednáš ale na té škole se musí něco dít. Na té škole musí být už na bakalářské úrovni nějaká tvůr nějaké workshopy, někam, kam studenti přijdou, u magisterského už by měla být odborná prác měli být zapojeni do odborné práce. To je to, co jsme viděli tady v˙té kauze vůbec, že stu mu vedena nějaká práce, ta práce by měla mít hlavu a patu, měla by mít smysl, měla by souv činností. Nemá cenu vymýšlet nějaké jenom prostě pouhá cvičení, která jsou k˙ničemu. Takže a tam hodně narážíme na lidi, kteří mají pocit, že prostě studenti si zaplatí, přijde jim to odučí, pokud možno někdo jiný úplně, než na koho dostali akreditace. Nakonec mnozí stud ani nestěžují. Já jsem zažila na nějaké pobočce, kdy studentka říkala, víte, ale fakt jsou a ta škola je dobrá, stará se o nás, ten vyučující přijde a von nám přímo nadiktuje, co se Představa, že takto vypadá vysoká škola 21. století, že přijde vyučující, studenti si dosl potom se tedy naučí a tím se z˙nich stávají vysokoškolsky vzdělaní lidé, tak ta mě opravdu A bylo to v naprosto dobré víře. Když jsem se zeptala, jestli znají odborný časopisy z˙toh tak oni říkali, ne, to nepotřebujeme, my si to najdem, že jo, něco na internetu, vždycky n a já prostě nepovažuju Wikipedii za prostě zdroj vědecké činnosti nebo vědeckých poznání n poznání. To znamená, ti lidé si třeba ani neuvědomují, že ta škola je nekvalitní, protože oni to nedostanou zadarmo, ale to, že vlastně ti, že nedostávají to, co mají dostat v˙tom vzdělání i na té bakalářské úrovni, to znamená schopnost samostatného hledání, tvůrčí činn naučit se číst odbornou literaturu, pracovat s˙ní, to znamená i mít perspektivu dalšího vz vlastně vůbec nepřijde, protože oni mají pocit jenom, že se naučili zase další fakta, něco složili, něco napsali a tím to končí. Takže tihle lidé, kde my upozorňujeme na to, že ta š jinak, že kvalita bakalářských prací má být jiná, že se musí naučit lidé i pracovat se zdr používat relevantní zdroje, tak tam velice narážíme. A zase ti lidé proti nám argumentují způsobem, že třeba řeknou, my chceme, aby ty práce byly spjaty s˙praxí a Akreditační komis Ale my chceme, aby to bylo spjato s˙praxí, ale zároveň ta práce musí mít určitou úroveň a aby tu práci třeba vedl někdo z˙praxe, to mi nevadí, klidně ji může vést, ale aby někdo ne člověk tam neumí odkazovat na zdroje, které používal, že si neumí položit otázku, že ta pr strukturovaná, že ta literatura, kterou ten dotyčný použil, vlastně není, nijakým způsobem Ať dělá pro praxi práci, naopak, to velmi vítáme, ať je ten konzultant s˙praxe taky vítáme ukázat, že ten člověk zvládl to základní řemeslo a je schopen tvůrčím způsobem pracovat. Moderátor (Libor Dvořák): Paní profesorko, já jsem už akcentoval, že se nechci primárně zabývat plzeňským případem, dobrý měsíc, ale on poukazuje k˙něčemu obecnějšímu. Mám-li se ovšem zeptat přímo a řekl by osobně, je tam něco, co vás přímo překvapilo nebo dokonce šokovalo? Host (Vladimíra Dvořáková): Ano. Já si myslím, že Plzeň je jiný případ, než je případ určitých problémů, které jsme zd které najdeme na nejrůznějších školách. To znamená, na nejrůznějších školách narazíme na s práce, našli jsme problém těch poboček, který jsme řešili, kde opravdu ta úroveň těch prac špatná a upozornili jsme na to, dali jsme nějaké lhůty na odhalení. Problém Plzně byl v˙to nesporně kvalitních prací, kvalitních vyučujících, kvalitních absolventů byl vytvořen syst a netransparentnosti. A skrz tento systém vlastně mohli procházet pravděpodobně zcela prog kteří se vyhýbali určitým zkouškám nebo je míň zapisoval někdo jiný, to jsme teď hovořili profesory, říkali, měli být v˙těchhle seminářích. Nikdy ti lidé nám nepřišli, kdo jim zaps a z˙toho, někdo jiný, proč? Jakým způsobem bylo uznávání zkoušek? To byly věci, které pros vedeny. Tam od přijímaček, jak budou přijímačky dělány, přes to, jakým způsobem budou uzná kteří ti lidé třeba udělali při předchozím studiu, což je věc normální, nic proti tomu, al napsáno za jakých podmínek, kdo to rozhoduje, nebývá to jeden člověk, musí to být garant p ještě proděkan. Prostě tyto věci nebyly upraveny. A ta neupravenost těchto věcí, jak jsou kdo ke komu přijde do komise, jak jsou psány třeba posudky na některé práce? To znamená, t naprosto netransparentní situace. A tato situace právě umožnila, že vedle nesporně kvalitn když jsme tam před rokem dělali tu kontrolu, tak jsme viděli bakalářské a především diplom jsme říkali, no tak jako ty práce jsou dobré, kvalitní. My jsme viděli práce hodnocené jed trojkou, viděli jsme k˙tomu posudky, ono to odpovídalo. Když někdo měl trojku, tak tam byl věcí a ten člověk to pak obhájil. Ale pak když jsme se dostali k˙tomu menšímu počtu prací, nechali ukázat všechny doktorské, tak jsme s˙hrůzou zjistili, že tam jsou třeba půlstránko to už jako není tak dobré, jako ten vzorek, který nám předložili z˙těch diplomových. Ty di samy o sobě tedy ukázaly, že tam vznikají kvalitní práce. Mohou vzniknout kvalitní práce. když jsme šli teďko do těch více detailů a bude se to stále více objevovat, tak mezi tím p že podivným způsobem prostudovali, některé práce chybějí, že nějakým záhadným způsobem tím procházet lidé, kde vlastně, kteří se vyhnuli některým zkouškám nebo jim byly uznány někým by měly být uznány a že tahle netransparentnost vlastně umožňovala protlačovat tím studiem který nebyl adekvátní. A to je ten problém, který prostě byl systémově udělán. Systémově n nepořádek tam nebyl náhodně, navíc to jsou právníci, kteří skutečně asi tuší jako, jak maj vypadat, tam se nescházelo kolegium děkana, tam se minimálně scházela vědecká rada, rozumí prostě vlastně se jakoby obcházely ty běžný kontrolní pravidla, který jsou v˙tom akademick tomu se umožnilo prostupnost nejrůznějších skupin lidí právě přes to vzdělávání a za podmí těžko budou dohledávat. Moderátor (Libor Dvořák): Paní profesorko, plzeňský případ mimo jiné upozornil také na to, o čem už se tady mluví ně takové ty práce typu prostého či dokonce sprostého počítačového kopírování, okopírování, j nechci říct běžné, ale stále častější. Je to docela fakt a vlastně překopírovat dnes z˙int jednodušší než někdejší výměna té černé pásky na psacím stroji. Máme se podle vaší zkušeno to, že tohleto mechanické nikoliv opisování tentokrát, ale vyložené kradení, se stane něja věc, kterou si člověk prostě zatím neumí představit. Host (Vladimíra Dvořáková): Já bych to neviděla vlastně tak tragicky, protože, takhle, jedna věc je, mám pocit, že mož se trošinku do budoucna i zaměřit na střední školy, kde mám pocit, že se vlastně ty studen že tohleto může být problém. Kolikrát se ty seminární práce, ty učitelé s˙nimi nepracují, neuvědomují, najdou si prostě zdroj, něco napíší a přicházejí na vysokou školu a mají poci tohleto je metoda práce, která je normální a neberou to ani, že někde něco vzali, protože iks věcí a vždycky někde něco převzali, lehce upravili, po nich třeba nikdo nechtěl ani ty prostě je tam jiný, jiná forma práce. Ale takže to možná někdy by bylo dobrý trochu upozor středních školách, ať si na to dávaj pozor, ať ty studenty upozorní, že toto může být prob vysokých školách by zaprvé měli to řemeslo zvládnout a tohle je věc, kterou v˙prvním semes našim studentům, aspoň na mém oboru, se rozhodně říká, upozorňují se, jak se má citovat, u podobně. Takže to je věc další. Při vedení bakalářské práce také vlastně tohleto vždycky s si hodně nejsou jisti, jestli tohleto musím odkázat, nemám odkázat, že jo, klasicky říkám, běžně známá, kdy upálili Jana Husa, nemusíte odkazovat, z˙jaké knihy jste to zrovna převza jistotu, to se získává až tím psaním. Já mám pocit, že prostě klíč je jako spíše v˙množstv zahlcení těch studentů různými pracemi, někdy se stává, že prostě ten student musí napsat seminárních, což by tak možná nevadilo, ale to, že ty práce nikdo vlastně pořádně nečte. A ten student je ve fofru a teď jako ví, že k˙jedný práci něco odevzdal, v˙životě neslyšel k neslyšel komentář, ke třetí neslyšel komentář, tak jako to pokušení jako vzít tady, já vám takhle udělám, to stejně nikdo nebude číst. Mě se dokonce stalo jednou, že když jsem vynad že prostě ta práce z˙větší části je takhle stažená někde z˙internetu a bylo to tam v˙angli práce, která byla psaná, tak ten student se na mě opravdu rozhořčeně podíval a říkal, ale jak to, že vy ty práce čtete? Jako to bylo opravdu rozhořčení poměrně veliké. Takže to je bychom si sami uvědomit jako, jestli někdy těch prací není mnoho, jestli naopak nebylo by méně prací a důkladněji, to je potom u toho oboru, by se to mělo trošinku nastavit, když s obor, jako vidět tu celkovou zátěž, která je. Já jsem osobně ráda s˙těmi evropskými kredit že tam je větší šance právě pro tu práci těch studentů a pro tu práci těch učitelů s˙nimi přímou výuku. No a u těch větších prací prostě, když si zadám práci, to znamená, když v˙ši přijde student, já řeknu, tak vy byste to udělal třeba, protože ty témata mohou být někdy uděláte z˙tohoto pohledu, já nevím, třeba zahraniční politiky, postoje k˙nějakýmu problému bude dělat stejnou otázku třeba jako srovnání dvou států a jejich postoje k˙nějaké otázce. to specifikujeme a teď já se vždycky snažím zjistit, i co ho baví třeba. Jo? K˙čemu inklin mu to sedělo, aby ta práce ho vlastně bavila, trochu to téma a co je udělatelný, jestli ta najít zdroje nebo ne. Pak třeba řeknu, běžte se podívat a zkuste se podívat teda, jestli n a přijďte za týden a dohodneme se, jestli to uděláme takhle nebo jestli to trošinku posune třeba by to nebylo úplně udělatelný. Já musím taky odpovídat za to, že ta práce jako se dá způsobem odborně zvládnout. No a potom ten student má jako osnovu, kterou já mu musím schv mi dává jednotlivé kapitoly. Na v˙těch kapitolách mu říkám, podívejte se ještě támhle na t nemáte zmíněný. Neříkám, že nemůže mi tam opsat půl stránky nebo stránky, že bych si toho všimnout, ale jako nemůžeme přece opsat práci, když s˙ním takto pracuju. Takže to je podst tedy samozřejmě teďko ty systémy, když je elektronicky zveřejňovaný, tak ta možnost, že to internetových zdrojů, tak ta by se měla objevit, jakmile by to byl plagiát, na to jsou, v˙ přišli s˙programem, který myslím si, že mnoho škol bude brát, ale znamená to teda stažení to lehké opisování. Když ta knížka není na internetu, tak když si to opíšete, ale to dá ví li teda vyznačit ten blog, takže to taky samozřejmě pomůže odhalit některé problémy tohoto podle mě je, že prostě se s˙těmi studenty pracuje a že ta práce vzniká, že ten student ji pak má taky ta práce význam, protože se ten student něco naučí a on se naučí o tom přemýšl hodně, vím, že občas prostě už člověk taky nestíhá, nestíhá všechny věci, ale ten vyučujíc jak ten člověk odkazuje na tu literaturu, upozorňuje, že tam nemá uvedený zdroje, z˙čeho č podobně. Takže ten student se tím prostě naučí tu práci a je to vyvrcholení vlastně každéh ta práce. Proto já představa, která zazněla, že by místo práce se dělaly nějaké zkoušky, t práce má ukázat, že ten člověk je schopen něco udělat a jako zkoušky, že se někdo naučí ně tak to prostě nemusí ještě vůbec znamenat, že bude schopný něco zanalyzovat, udělat. Moderátor (Libor Dvořák): Paní profesorko, vy jste teď mluvila o tom, jak pracujete s˙vašimi studenty vy jako vysoko je to pochopitelné, zcela srozumitelné, všichni my dříve narození jsme byli tahle i v˙těžš než jsou současné, takhle studovat. Bylo to zcela normální. Ale napadá mě jiná věc, není v protlačování jistých typů pseudostudentů takovými školami, jako je plzeňská právnická faku takového toho bažení po akademických titulech? Moje zkušenost praví, že často lidé zcela b osloví svou prací, svým profesionálním renomé a tohle vůbec nemají zapotřebí. To bažení po je. Čemu to připisujete, paní profesorko? Host (Vladimíra Dvořáková): Ona je to možná tradice ještě od toho Rakouska-Uherska, že jo, a jako když ještě když si v to tady bylo, to ještě ke všemu paní doktorová nebo, že jo, tyhlety pozice, takže bylo to, hierarchizovaná společnost a středoevropská společnost má ty tituly v˙nějaké podobě ráda. to ovšem je taky to, že u nás tradičně byla vysoká prestiž lidí, kteří měli určité vzdělán nebyly to jenom ty tituly, ale lidé, kteří měli vzdělání, bylo vždycky vnímáno, že zvláště učitelé tedy, vysokoškolští učitelé, ale i středoškolští učitelé vlastně, měli vždycky vys společnosti, bylo to vnímáno jakože patří k˙té elitě národa. Takže možná v˙tomhle směru ně chtějí naznačit také, že mají nebo že patří do této skupiny lidí. Podle mého názoru samozř stojí jejich práce, kvalita jejich práce, nikoliv tituly. Já chápu tituly v˙tom akademické spíše dosvědčují určitý typ kvalifikace, i když bývá zvykem, že prostě ty tituly na západě v˙momentě, jako když člověk dává životopis a říká ano, tak já jsem odborník na tohle a na to, řekněme, tím, co kde získal nebo ocenění a tituly nebo jako kvalifikační rámce, nikoli životě. Jako není zvykem, že by někdo se představoval, já jsem profesor Novák, jako to ted skutečně nezazní, ani v˙tom akademickém prostředí. Takže u nás je to, řekla bych, přehnané o určité postavení, které potom může být i ve státní správě, teďko nemyslím tituly jako tř jako mít magistra nebo nemít magistra nebo mít, jo, když se pak máte někde dostávat do urč jakože člověk vystudoval, může být jako vnímáno jako něco pozitivního při začleňování i v˙ rad, jako je lepší, když někdo má titul JUDr., než-li když nemá vystudovánu ani vysokou šk ovšem v˙tom, že ten člověk, který má titul JUDr., v˙tomto případě má ty znalosti, které od kdo nemá vystudovanou vysokou školu, což je potom samozřejmě dosti katastrofická věc i pro uvědomíme, jak vlastně ti lidé potom rozhodují nebo jak se na ně pohlíží z˙hlediska kvalif další sféra je pro politiky, prostě ten titul je takový milý, od těch doktorů až po docent prostě, politici velice rádi mají tyto tituly, protože mají pocit, že tím navazují, já nev tradici tatíčka Masaryka, ale není zde lehké státi se dalším Masarykem, takže Moderátor (Libor Dvořák): To rozhodně ne. Vy jste teď mluvila před chviličkou o velice důležité věci, tj. dejme tomu elitnosti vysokoškolsky vzdělaných lidí tak, jak to bylo vnímáno dejme tomu už za Rakouska první republiky, konec konců i za socialismu. My jsme teď svědky jiného procesu. To procen vzdělaných lidí do roku 89 zdaleka neodpovídalo stejnému procentu na západě. Mě zarazilo s tuším, ze Švédska někdy z˙konce 80. let, kde bylo asi 42 nebo 45 procent lidí s˙vysokoškol Ono to u nás začíná tedy čistě statisticky a mechanicky vypadat taky tak, ale není to podl jisté degradace toho vysokého školství a vysokoškolského vzdělání? Host (Vladimíra Dvořáková): Ono ten problém je, zase bych řekla, statistický a já někdy mám pocit, že u nás je to i úm možná tenkrát v˙té snaze i podpořit ten vznik těch mnoha soukromých škol, protože musí nap toho vzdělávání, které zde nebylo ve srovnání s˙těmi západními zeměmi. Většinou když se na tak se zapomnělo zdůrazňovat některé dílčí věci. Velmi dlouho se ve statistikách, pokud já jakékoliv vzdělání pomaturitní vnímáno jako terciální. To nemusí být ani ukončeno, může ně kurz, jako to a už je to absolvent terciálního vzdělávání, nemusí mít titul bakalář. A on do, mezi statisticky lidi, kteří mají terciální vzdělání. My to okamžitě říkáme vysokoškol pravda. My jsme dlouho, myslím, že už teďko se to uvádí, třeba ani absolventi VOŠek, těch škol, jsme neměli jako v˙terciálním vzdělání. A jako já si myslím, že my musíme rozumět, c pomaturní a rozlišovat tyto věci. Další věc, jsme měli studenty magisterského studia, málo teda toho pětiletého nebo šestiletého medicíny a nebyla tu zvykem bakalářské studium. Kdež většina studentů studovala bakalářské studium a menšina potom měla to pětileté magisterské týče třeba pětiletých magistrů, tak na západě měli dokonce, myslím, menší počet, než my js ten problém byl tady velmi zjednodušován a myslím si, že byl úmyslně zjednodušován, protož na to upozorňovala, že zaprvé co je ve statistikách, jak se dává a že nelze takhle k˙tomu protože on byl prostě zájem. Rychle navyšte počet vysokoškolských jako lidí, vysokoškolsky si osobně myslím, že to procento je už teďko neúnosný, že ty lidi, kteří jsou, pokud já ví středoškolských lidí, tedy ročníků se dostává na vysoké školy, což je podle mě číslo, kter adekvátní a s˙tím, že u nás je skutečně ta tendence, že většina z˙těch, co mají bakaláře, magistra a jde vysoké procento na to magisterské studium a to už vůbec není adekvátní. Tak že tam se musí především rozlišovat, jaké budou ty obory vzdělávání, jestli co se bude poč terciálního vzdělávání, abychom byli na stejné úrovni jako, řekněme, i ten západ, to zname nějaký kurzy celoživotního vzdělávání, tohleto já vidím jako základ, že musíme víc roztříd nemůžeme počítat s˙tím, že všichni budou mít magistra, musí se to specifikovat, ale je urč se nedá odejít nebo nedá ustoupit, pokud má jít o vysokoškolské vzdělávání a to, že ty stu do styku s˙lidmi, kteří jsou skutečně odborníci i v˙tý teoretický rovině, prostě jsou to l kvalitní a musí být schopni naučit se vlastně samostatné tvůrčí činnosti a pracovat s˙nový už i ten bakalář musí být schopen číst odbornou literaturu. Jestliže vysokoškolák není sch co se děje v˙oboru, nemyslím špičkovou kvantovou fyziku, ale prostě ty věci, který jsou, č literaturu, tak to není vysokoškolák. To prostě se nedá říct, že to je vysokoškolské vzděl kdo se naučil prostě nějaké poučky a ta hodnota toho, co se naučil, třeba za pět bude úpln ten vývoj jde dále. Vysokoškolák musí být schopen sledovat ty základní směřování toho svýh Moderátor (Libor Dvořák): V˙dnešních Rozmluvách Studia Stop jste slyšeli profesorku Vladimíru Dvořákovou. Za technic Markéty Bydžovské připravil a pořadem vás provázel Libor Dvořák.