Honorabilis, soudruhu doktore












            ******************************************************************************************

            * Honorabilis, soudruhu doktore
            ******************************************************************************************
            3.11.2009, rubrika: Horizont, strana: 11, autor: ZBYNĚK PETRÁČEK



            ÚHEL POHLEDU


            Stáli jsme ve staroslavném Karolinu a viděli absurdní divadlo. „Magnificence, soudruhu rek
            „spectabilis, soudruhu děkane“, „honorabilis, soudruhu docente“. Tak se titulovali hodnost

            Byla polovina osmdesátých let a Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy udělovala doktor
            Mezi laureáty byli i lidé z dnešních politických elit – Alexandr Vondra či Martin Bursík. 

            si akademičtí normalizátoři lebedí ve středověké tradici a titulech, jak upadají do bolšev
            makarónštiny.
            Právě oni v osmdesátých letech prosadili zákon, který umožnil získat titul dr. bez obhájen

            práce, jen po složení ústní rigorózní zkoušky. Říkalo se tomu čtvrtá maturita. Tou první b
            zkouška, tou druhou přijímačky na univerzitu, tou třetí státnice a čtvrtou zmíněné rigoróz
            K čemu to bylo? Hlavně k tomu, aby titul dr. získalo více lidí, aby se snížila laťka. Jina

            nezvýšil příjmy. Od toho tu bylo „hnutí třístovkařů“, jak se říkalo lidem usilujícím o kan
            zvyšoval plat o 300 Kčs). Nepomohl ani kariérnímu vzestupu. Tomu sloužila legitimace KSČ. 
            si soudruzi zvyšovali sebevědomí skrze ošperkování titulem. A když už ta možnost existoval

            leckdo.
            Ten titul měl v jistých situacích svůj půvab. Když se normalizační ředitel pyšnil coby inž
            doktorským diplomem měl aspoň pocit hrdosti a vzdoru. Když přišel našinec na pasové odděle

            seděla kreatura estébáckých manýrů, nabubřelec při pohledu na dokumenty k novému pasu vypa
            tam napsáno?“ zeptal se téměř slušně, když viděl latinsky formulovaný diplom. Našinec – le
            vlasatý – mu pak s pocitem téměř blahosklonné převahy překládal výrazy typu „Československ

            republika uděluje titul...“ Byla to jen malá vítězství, ale zaplaťpánbůh za ně.
            S titulem k vítězství Teď je to obráceně. Pro místa ve státní správě jsou důležitější akad
            než stranické legitimace, takže usnadněné cesty k doktorátu získávají na významu. Ještě př

            mohl být doktorát třešničkou na dortu legitimace KSČ – a byla pro to i formální opora! Dne
            formálně – stranická legitimace spíše třešničkou na dortu titulu.
            O doktorát usiluje mnohem více lidí než v osmdesátých letech, přitom cesta k jeho dosažení

            někde – zpřísnila jen málo. Jistě, už je opět nutné obhájit rigorózní práci, ale kde je vů
            cesta, jak říkají Němci a jak dokládají česká fakta.
            Fascinace středověkou tradicí a tituly před i za jménem tu přežily všechny režimy. A my ji

            pro to či ono předepisujeme ten či onen titul. Už neříkáme „honorabilis, soudruhu rektore“
            vše korektní. Ale provázanost politických zájmů ve státní správě, akademických titulů a ak
            udělují, přetrvává, jak ukazuje Plzeň.

            Kdo by si byl pomyslel, že dvacet let po Listopadu budou v centru pozornosti opět studenti
            zápočty, zkoušky, rychlost studia, diplomové a rigorózní práce – to je téma listopadu 2009