Dvacetileté výročí sametové revoluce je událostí stěžejní ****************************************************************************************** * Dvacetileté výročí sametové revoluce je událostí stěžejní ****************************************************************************************** 20.11.2009, 22:10, pořad: Studio STOP Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka -------------------- V pravidelném pátečním vydání Inventury Studia STOP, kterou vás právě dnes provází Terezie se ohlížíme za důležitými událostmi týdne, které si ke zpracování vybrali redaktoři Českéh 6. V relaci vám přibližujeme netradiční pohledy na dějinné mezníky. Připomínáme význam něk a vypichujeme důležité zprávy, kterým věnujeme více prostoru. Dvacetileté výročí sametové událostí stěžejní, a proto mu dnes věnujeme následujících 50 minut relace, která se ponese vzpomínání právě na tento významný den. Uslyšíte rozhovory se současnými i některými býval redakce aktuální publicistiky Českého rozhlasu 6, dříve České redakce rádia Svobodná Evrop natočili převážně mezi sebou navzájem. Nabídneme vám v nich vzpomínky, názory, reflexe ono 17. listopadu roku 1989 z pohledu nás novinářů různých generací. I zamyšlení nad tím, jak ovlivnily naše profesní směřování. V relaci uslyšíte i názory kritické, reflektující dílčí naší ne dost vyzrálé demokracie, kterou přes všechny neduhy její opožděné puberty ctíme a další zrání a její moudřejší naplňování. To budeme podporovat naším neúnavným a neodbytným komentováním i poukazováním na události kolem nás. V úvodním příspěvku Jana Šmídová o zavzpomínání na 17. listopad roku 89 poprosila kolegu L který v těchto stěžejních dnech odjížděl do Moskvy. Hovoří tedy redakční kolega Libor Dvoř části rozhovoru zpovídá vedoucí redakce aktuální publicistiky naší stanice Janu Šmídovou, div se, matkou údajně mrtvého studenta tehdejší Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity K Šmída. Ale nejprve se zaposlouchejte do vzpomínání kolegy Libora Dvořáka. Libor DVOŘÁK, redaktor -------------------- 17. listopadu jsem se samozřejmě nacházel tady v Praze, koneckonců zpočátku, to jest toho bezprostřední blízkosti Národní třídy, kde jsme tehdy měli v Mikulanské ulici redakci. Nav už jsem tam ovšem nebyl, takže jsem se vše dozvěděl až během soboty ráno. A zajímavé na to listopadu a dnech následujících je, že jsme 19. ráno, tedy v neděli ráno, dosti brzo, asi jak létává letadlo do Moskvy, odlétali s mým dlouholetým kamarádem a redakčním kolegou Mil na poměrně dlouhou, nezvykle dlouhou služební cestu. Strávili jsme v Moskvě 11 dní. Vím, ž neobyčejně nepříjemné, protože jsme vše sledovali zpovzdálí. A i když média v té době, jak naši posluchači vědí, byla perestrojková, tak ty zprávy byly přirozeně kusé, zprávy našeho šéfredaktora mírně rozporuplné, i když jsme ho měli jinak velmi rádi. Takže jsme se vlastn ex post. A zajímavé ovšem na tom bylo, že jsme přiletěli po těch skoro 14 dnech prakticky je na téhle zkušenosti vlastně nejzajímavější. A možná, že bych mohl ještě přidat jeden ta asi nejsilnější zážitek, přestože vím, že jsme s Milanem tenkrát navštívili Arkadije Strug jsme oba překládali, já do češtiny, Milan do slovenštiny, s kterým jsme samozřejmě sáhodlo mluvili. Ale na počátku toho pobytu jsme z nějakého důvodu neměli hotel a bydleli jsme na u mého kamaráda Serjoži Jesina, prozaika střední generace, jehož jsem tenkrát překládal. A tehdejší sovětské televizi viděli vypískání Miroslava Štěpána z ČKD, to ta perestrojková . Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- To bylo skoro jako science fiction, když mluvíme o těch Strugatských. Libor DVOŘÁK, redaktor -------------------- To bylo skoro jako, ano, to bylo skoro jako science fiction. Ale hlavně Serjoža na to reag pohotově. On, když ten šot odjel, tak Sergej zesmutněl a říkal, chlapci, tak vy už to máte sebou, tohleto nás teprve čeká. A až dnes po těch 20 letech si uvědomuju, jak prorocká to já mám otázku pro tebe. My jsme s Milanem Tokárem v neděli ráno odlétali do Moskvy se zprá tam všichni, všichni 2 pilně šířili. To jest se zprávou o smrti studenta Martina Šmída, pr poměrně běžné jméno, tak přestože už tehdy jsme se my dva dobře znali, tak jsem netušil, ž syna. Jak jsi tuhle zprávu snášela ty? Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Já jsem měla velké štěstí, že když jsem se dozvěděla o tom, že můj syn tehdy téměř dvaceti student Matematicko-fyzikální fakulty je mrtvý, tak v tu chvíli stál vedle mě. Takže to by podstatné zcela. Pak už jsem se na to samozřejmě mohla dívat úplně jinýma očima. Ale stále jak je to možné, co se stalo, kdo za tím stojí, zda tedy za tím stojí oficiální struktury, výplod fantazie nějakého šílence. Jak se ukazuje, patrně toto je, toto je dneska pravdou. to jakási fabrikace opozičních skupiny, jimž se samozřejmě mrtvý student také hodí. Takže okořeněnou celou tu dobu, tu hektickou dobu tímhletím osobním příběhem. Ale já jsem v té d Svobodném slově. Jak známo, Svobodné slovo, deník tehdejší Československé strany socialist na Václavském náměstí číslo 36. A tam mimo jiné byl onen balkon, kudy opravdu kráčely ději použít toto klišé. Takže to pro mě byla smršť událostí. A víceméně ten případ mého syna, k myslím, že dodnešna vlastně není úplně uspokojivě vyjasněn, byl jenom součástí toho všeho. dneska říkám, že jsem ráda, že jsme to všechno ve zdraví přežili. Ale je fakt, a to musím tedy odevzdali určitou oběť na oltář demokracie a svobody, protože ať už to bylo jakkoliv, mrtvém studentovi, ať už by to byl kdokoliv, urychlila velice všechny ty události, na kter Leninských hor. A měla podstatný vliv na další děje. Libor DVOŘÁK, redaktor -------------------- Já bych k tomu jenom připomněl jednu důležitou věc. Když už jsi zmínila Melantrišský balko to málo dnes ví, on to byl balkon, který tehdy spravovalo Lidové nakladatelství, kde já js Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- A kde my jsme jednu dobu spolupracovali. Libor DVOŘÁK, redaktor -------------------- A kde jsme jednu dobu spolupracovali. A já bych možná při téhle příležitosti jenom připomn 23. budeme vysílat politickou literaturu věnovanou knížce z textů Ireny Gerové tvé kolegyn bohužel už zesnulé, kde je velmi plasticky popsána balkonová revoluční scéna z těch listop sklonku listopadu 1989. Jsou tam popsány velmi bizarní děje, které se tehdy v budově Melan a všem doporučuju nejenom ten pořad, ale hlavně Ireninu knížku, protože je to věc, o které náš kolega a kamarád, řekl, že její nesporná hodnota je zejména v tom, že odhaluje jaksi v podstatu těch událostí, které Irena zaznamenávala jako správná novinářka, tak říkajíc, ješ za horka. Mám na tebe ale ještě jednu otázku. Když už jsme u toho Martina Šmída. Co jsi ří prohlášení paní Dražské, která se ... Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- Paní Dražská je velmi zvláštní osoba. Ona přiznala, a tam myslím, že je také klíč k tomu v byla drogově závislá. Sice říkala v tom posledním velmi překvapivém vyjádření, protože se po 20 letech a nenechala se tedy snímat, že pod vlivem drog nebyla. Já tedy mám jiné infor samozřejmě jsme si jako rodina, nakonec můj bývalý muž je taky novinář, a my jsme také inv pátrali, že to byla velmi problematická osoba, která podle mě trpí jakýmsi syndromem lhavo A prostě najednou přišla a vypustila další lži. Protože si nejsem úplně jistá, zda to, co je tedy pravdou. Já nejsem přítelem nějakých velkých spiknutí a podobně. Ale tak, jak to b zrodilo všechno v její, musím říct podle mě, choré hlavě, mě nijak zvlášť nepřesvědčilo, t dalších 10 let, až paní Dražskou zase popadne nějaký záchvat upřímnosti, tentokrát se dozv když už vzpomínáme ta výročí, tak co jsi říkal té poměrně aktivní akci na připomenutí dvac listopadu, na všechna ta prohlášení politiků? Tam se všichni ukázali vlastně co v nich je. byl opět hvězdou, Václav Klaus si vykoledoval pískot i potlesk svých příznivců. Ostatní po neslaně přinesli věnce a zase se ztratili. Co těch 20 let vypovídá podle tebe o naší souča Libor DVOŘÁK, redaktor -------------------- Tak, já bych začal tím dnem dvacátého výročí. A myslím si, že ze všeho, co jsme během toho po něm vyslechli, tak by nás na tom měla nejvíc zaujmout jedna věc, že po těch 20 letech, že nejsme ani v polovině, možná ani ve čtvrtině cesty, tak se dostavilo jakési vystřízlivě neočekáváme, že se to všechno stane přes noc. A je tady, řekl bych, takové jasnější povědo proces prostě připomíná, dejme tomu, těch 40 pověstných příslovečných Mojžíšových na poušt sociologů, politologů říká, že možná i těch 40 let nebude dost na to, aby se ta společnost Protože jsem si v souvislosti s tím připomněl, jak jsme si všichni v těch prvních týdnech malovali a dokonce nám to malovali i někteří tehdejší národohospodáři, jak do 5 let dožene úrovni Rakousko a tak dále a tak podobně. To prostě nejde, to není možné. To jest, tohleto a porozumění tomu, že historické procesy nelze urychlit, že lze jenom nastolit situaci, ab skončily a nastaly procesy jiné. Snad tomu alespoň někdo tady porozuměl, i když chápu spol její, řekněme, politicky a hodně angažované části, která s tím, čeho jsme dnes svědky, nen prvé my Čechové jsme takoví, že spokojení nebýváme nikdy. A za druhé kritický pohled na vl vlastní přítomnost je jistě dobrý, ale bylo by dobré, abychom si všichni uvědomili, kde js možností, kde jsou meze jaksi možností tohoto státu a téhleté společnosti. Ostatně, co si sama? Jana ŠMÍDOVÁ, moderátorka -------------------- No, já si myslím, že tenkrát jsme dostali velký dárek. A ten dárek je stále živý a je nutn A to bychom si měli uvědomit. Ostatně oni nám to připomněli i různí čelní hosté, kteří do příležitosti onoho výročí přijeli, například bývalá ministryně zahraničí Spojených států M Albrightová, která na velmi dobré debatě s pražskými studenty je naprosto nabádala, a teď děvčata, musíte vzít také do rukou vy. A tu věc, ten dárek, tu svobodu, nezávislost a mimo svobodu médií je velmi nutné opatrovat, věnovat se mu a nenechat se uvláčet přechodnými je myslím, že nějaký dobrý základ tady je. Teď jde jenom o to ho nepromarnit. Už jsme ho v dě promarnili. Takže pořád máme šanci. Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka