Pochodeň Jan Palach ****************************************************************************************** * Pochodeň Jan Palach ****************************************************************************************** 15.1.2009, rubrika: Fenomén, strana: 38, autor: PAVEL KOVÁŘ Na protest proti bezvýchodné politické situaci a počínajícímu kolaborantství se ve čtvrtek dvacetiletý student filozofi e JAN PALACH polil u Národního muzea hořlavinou a zapálil. CELÉ ČESKOSLOVENSKO bylo hluboce otřeseno. A tento otřes umocňovala skutečnost, že Jan Pal místě svého činu dopis, v jehož závěru se podepsal: Pochodeň číslo jedna. VYLOSOVAL JEDNOTKU Ze stručných řádek dopisu nalezeného na místě činu mrazilo: Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit s probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a na první pochodeň. Naše požadavky jsou: Okamžité zrušení cenzury Zákaz rozšiřování Zpráv Jestliže naše požada splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupíli lid s dostatečnou podporou (tj. neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1 P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR „HOŘÍ ČLOVĚK!“ „Byli jsme s manželkou v Domě potravin. Když jsem vyšli ven, uviděli jsme od kašny pod Muz hořící postavu, ze které šlehaly zvláštní silně oranžové plameny. Běžela k soše svatého Václava a před Domem potravin klesla na zem. Manželka vykřikla: ,Hoř tam!‘ Když jsem k němu doběhl, byl tam už dispečer Dopravního podniku, který na něj hodil svůj svrchník. Po uhašení plamene kožich dispečera nešel sundat. Byl spečen se zbytky oděvu Jana Palacha. Když jsem sundal svůj svrchník z horní části jeho těla, Palach vydechl a první slova byla: dopis!‘ Manželka se zeptala: ,Kde je dopis?‘ Odpověděl: ,U Muzea.‘ Poslal jsem manželku na jsem zůstal u něho, dokud nepřijela sanitka. Pak více nepromluvil.“ Tolik svědectví manžel Hradce Králové v deníku Lidová demokracie z února 1969. „Přišel sem dolů pod Muzeum mládenec, odložil modrý kabát a aktovku, potom otevřel nějakou na ní napsáno éter, to jsem viděl na vlastní oči, nalil si trochu na vatu a natřel si obli vypil. Potom otevřel dvě piksly z bílé umělé hmoty s modrým krytem a celý se polil, škrtl chvíli byl jedna hořící pochodeň. Strašně se z něho čoudilo, lítaly plameny na všechny str zběsilý směrem na Vinohrady. Lidé za ním utíkali jako za hořícím zjevením. Přijíždí tramva vyskočí tramvaják, hází přes běžící přízrak kabát a utlouká oheň. To už jsem taky na místě se diskutuje. Ještě se kouřilo z cárů šatů, vlasy měl seškvařené, ruku spálenou, kůži popr Obracel kolem sebe oči a přes seškvařené rty opakoval: ,Dopis ... v tašce dopis ...‘ Za ch ruské gazíky, asi jely okolo, a potom esenbáci a sanitka. Trvalo to tak pět minut,“ vypráv Moravskoslezském večerníku (17. a 18. 1. 1969). KDO BUDE DALŠÍ? Na podzim roku 1968 se šok naší společnosti ze srpnové okupace zvolna proměňoval. Tisíce l a ti, co domov a své blízké nemohli opustit, se úzkostně ptali, co bude dál. Sovětská vojs z měst, ale kolaborační vztahy domácích politiků s okupanty sílily. Až na výjimky to byli nimiž před pár měsíci v době tzv. pražského jara veřejnost stála. Situace se měnila. Vychá časopis Zprávy, éterem zněly relace rozhlasové stanice Vltava, vysílané z území NDR. Vládn nechtěla vyslyšet protesty studentů, umělců či odborářů a zjevně usilovala o omezení zbytk i svobod, do médií se opět vracela cenzura. Funkcí se ujímali „realisticky“ smýšlející kom případech se vraceli ti, kteří byli před časem vypuzeni coby stalinisté a konzervativci. Bylo skoro zákonité, že v takové situaci přišel Palachův čin, záblesk mající probudit spol letargie. A k probuzení došlo. Již následující den začali na Václavském náměstí držet prot dva mladí lidé, záhy se připojili další a v krátkém čase jich bylo několik desítek. Na Vác Staroměstském náměstí probíhaly mítinky. Komunistické vedení země se sice polekalo možných kurs vládnutí ani trochu nezměnilo: proto nebyl Palachův dopis publikován v tisku (utajen koloval v opisech), proto zaznělo chlácholení o neexistenci cenzury, proto byly zlehčovány Ale byly tu také obavy, že z Palachovy skupiny může brzy vykročit další vylosovaná pochode vystoupil v televizi národem ctěný básník Jaroslav Seifert s výzvou, aby studenti od této upustili. To Jan Palach ještě žil, vlastně pomalu umíral ... VĚŘIL, ŽE PŘEŽIJE „Výtah jel pomalu a on na nosítkách opakoval: ,Říkejte to všem! Říkejte to všem!‘ Snažil s to udělal, ale jakými slovy, to už si nepamatuji,“ vzpomíná dnes zdravotní sestra Eva Jokl s jednou kolegyní vezla Jana Palacha na takzvaný šokový pokoj. Zrovna jí končila služba, k 1969 krátce po patnácté hodině volali z vrátnice kliniky popálenin, jež tehdy sídlila v Le přijela sanitka. „Byl nesmírně ukázněný. Pacienti v takovém stavu jsou obvykle neurotičtí, napít!‘ On však ležel klidně, o pití vždy poprosil a pak poděkoval.“ Ještě ve čtvrtek byl pospával, protože dostával utišující léky. „Seděla jsem u něho první noc,“ vypráví MUDr. M jeho ošetřující lékařka. „Ten chlapec byl úžasný idealista, prý to udělal proto, aby národ věřil, že neumře. Jeho stav byl však beznadějný, měl popáleniny třetího stupně na více než procentech těla, pouze plosky u nohou nebyly zasaženy. Nemohl dýchat, měl spálené i dýchac necítil bolesti, nervová zakončení byla zasažena do hloubky.“ Druhý den se u Palachova lůžka objevily dvě ženy v bílých pláštích, které nikdo neznal. Ni ani nevěděl, jak se tam ocitly. Měly magnetofon, ptaly se Jana Palacha, proč se upálil a k jako číslo dvě. Odpovědi na druhou otázku se však nedočkaly. A tak mezi lékaři a sestrami roku 1990 mínění, že tyhle dvě ženy vyslala k Palachovu lůžku Státní bezpečnost. I když se jejich totožnost i profese, obě byly doktorky psychiatrie, tohle podezření se nikdy nepoda vyvrátit. Byly totiž tehdy v kontaktu s pracovníkem Československé televize, jenž se po ro na seznamech StB. Ale pátrat dnes po této epizodě nemá valný smysl. Je logické, že Státní vědět, jak se věci mají. Měla to přece v popisu práce. „Sloužila jsem noční z pátku na sobotu,“ vybavuje si MUDr. Zdenka Koníčková. „Vědělo se, ž nastat každou chvíli. Jan Palach byl zavodňován, dostával infúze a utišující léky. To bylo dalo dělat. V dalších dnech hůře mluvil, těžko pohyboval rty, ale viděl a slyšel. Když se říkali jsme mu, jak obrovský ohlas má jeho čin a že mu lidé posílají do nemocnice květiny. radost. Myslím, že se nám podařilo utvrdit ho v přesvědčení, že jeho čin nebyl zbytečný.“ Doktorka Zádorožná musela při výslechu po Palachově smrti podepsat prohlášení, že o jeho p nikde mluvit, a této „mlčenlivosti“ byla písemně zbavena až po letech. Doktorka Koníčková, noční službě vpustila do přísně uzavřené kliniky Palachovu dívku, zmiňuje další zajímavost kdy se o příběh zajímala zahraniční média, chyběl v nemocničním archívu z roku 1969 jako j Palachův chorobopis; zřejmě byl uložen v archívu StB. POSLEDNÍ MANIFESTACE Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna v půl čtvrté odpoledne a ještě ten večer vyzýval na t obrazovce předseda České národní rady Čestmír Císař „ke klidu a rozvaze kvůli plnění progr vedení komunistické strany“. Veřejnost však takové nabádání nebrala vážně. Hned příští den se tisíce lidí sešly u sochy Odtud pak tichý průvod se státními i smutečními vlajkami a Palachovými fotografi emi zamíř filozofi cké fakultě. Z jejího ochozu před zaplněným náměstím zazněly projevy akademických studentů a zástupců veřejnosti. V podobném duchu probíhal i pohřeb 25. ledna. Dopoledne procházely kolem Palachovy rakve na nádvoří Karolina davy vinoucí se stovky metr ulicemi. Pietní obřad začal krátce po poledni a po něm následoval průvod ulicemi Starého M neobvyklého ticha k budově filozofi cké fakulty. Podle střízlivých odhadů sem přišlo dvě s Samotný pohřeb na Olšanských hřbitovech proběhl za účasti rodiny a nejbližších přátel. Loučení s Janem Palachem bylo celonárodní manifestací, jasným voláním po svobodě a demokra dobu posledním, proti kterému nezasáhly policejní složky. STUDENÝ OHEŇ S výjimkou ministra školství Vilibalda Bezdíčka a ministra pro mládež a tělovýchovu Emanue politici pohřbu nezúčastnili. Alexander Dubček se o Palachově činu vyjádřil jako o bolestn Gustáv Husák, jenž zanedlouho Dubčeka vystřídal v nejvyšší stranické funkci, tvrdě prohlás čin zneužily antisocialistické síly. Za týden pak zaznělo na schůzi „kovaných“ komunistů v že za Palachovou smrtí jsou kontrarevoluční živly, které mu místo tekutiny, jež hoří tzv. podstrčily benzín. Přestože ministerstvo vnitra tuhle hypotézu odmítlo, poslanec a bývalý Rudého práva Vilém Nový ji zopakoval jak na vystoupení v České Lípě, tak ve Federálním shr právo ji otisklo pod palcovými titulky ... PŘÍKAZ ZAPOMENOUT Po Palachově skonu následovaly od ledna do dubna 1969 další sebevražedné pokusy mladých li upálením a také otravou svítiplynem. Údajně mezi nimi nebyl nikdo z Palachovy skupiny. Podle dostupných pramenů šlo o šestadvacet pokusů, z nichž sedm skončilo smrtí; v evropské to unikátní počet. Středoškolský student Jan Zajíc z Vítkova u Opavy a jihlavský technik E nejznámější a jejich pohnutky byly prokazatelně stejné jako u Jana Palacha. Zmínky o dalších se objevily jen stručně v černé kronice. U nich se však lékaři – nutno ří členy KSČ – domnívali, jakkoliv to může znít při nedostatku informací nespravedlivě, že ti řešili své osobní problémy. Nicméně komunisté potřebovali, aby společnost co nejrychleji na Palachův protest zapomněla počátku normalizačního procesu, při tzv. komplexních hodnoceních na pracovištích, volili i Státní bezpečnost identifi kovala lidi na snímcích z Palachova pohřbu, z nichž mnozí se pa existenčních potížích. Pro režim byl nepřijatelný i studentův hrob na Olšanech. Proto si StB vynutila od pozůstal jeho zrušení. V říjnu 1973 ještě před ranním rozbřeskem estébáci hrob otevřeli, tělesné ostatky zpopelni krematoriu a urnu předali Palachově matce. Vše proběhlo tajně, urna byla posléze uložena v ve Všetatech. Nicméně lidé nadále nosili květiny a svíčky na Olšany. Hrob, v němž již Jan byl tak dvacet let místem tichého a trestně nepostižitelného vzdoru totalitnímu režimu. JAN PALACH *11. 8. 1948 VŠETATY †19. 1. 1969 PRAHA Jan Palach se po maturitě na gymnáziu v Mělníku nedostal na filozofi ckou fakultu UK, a pr VŠE. Zajímala ho historie, filozofi e a politika, v roce 1968 se mu podařilo přejít ke stu Vášnivý čtenář i diskutér byl uzavřené povahy. Sebeupálení spáchal 16. 1. 1969 na protest Československa armádami států Varšavské smlouvy a pozdější politice KSČ. Tři dny poté zemř na Olšanech, ale roku 1973 tajně exhumován a zpopelněn. Do hrobu, jenž byl i nadále veřejn se urna s jeho ostatky vrátila v roce 1990. Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající z demokracii a lidská práva byl vyznamenán in memoriam v říjnu 1991.