Do fronty na vysokou školu ****************************************************************************************** * Do fronty na vysokou školu ****************************************************************************************** 6.11.2010, rubrika: Názory, strana: 11, autor: Daniel Kroupa V uplynulém desetiletí se počet studentů dokonce zešestinásobil. Vzdělání dnes hraje klíčo tomu, kdo je nemá. Dekáda pod psa Začalo to 11. zářím a skončilo ekonomickou krizí. Zatímco 90. léta znamenal desetiletí nového milénia přineslo hlavně obavy. Jaké však bylo opravdu? Jak o něm jednou budou psát historici? V novém seriá dekádu třetího tisíciletí. Učili jsme se ve škole, my starší, že pokrok je dílem hospodářs tehdy říkalo „materiální základna“. Náboženství, kultura, vzdělanost prý jsou součástí „na něčím druhotným. Pak přišla revoluce a vynořili se odborníci na náš blahobyt - liberální ekonomové, kteří n že pokrok je dílem jednotlivců, kteří na trhu usilují o maximalizaci vlastního prospěchu. nedorozumění, že tomnozí pochopili jako pokyn k všeobecnému sobectví, a domnívali se, že b li správné, tedy alespoň normální. Leč stalo se. I v tomto pohledu na svět je kultura a vzdělání pouhou „třešničkou na dortu“ ekonomické či si na ni nejprve vydělat. Jistě, i vzdělání může posloužit k lepšímu uplatnění na trhu prá přizpůsobit je poptávce. A navíc zde byli sociologové, kteří nás poučili, že společnost informační, do níž jsme s n vstoupili, je jenom stavebním kamenem společnosti znalostní, v níž veškeré ekonomické, kul a další činnosti budou spočívat na vědeckých znalostech. Vzdělání bude v této epoše hrát k běda tomu, kdo je nemá. Jistota šestinásobku studentů Naše školství, zejména to vysoké, proto prý musí z rukou nepraktických učenců převzít mana „ořežou suché větve“ neužitečných oborů a zajistí jeho efektivnost. Je třeba skoncovat s c v této oblasti. Vždyť v uplynulém desetiletí se počet studentů poprvé zapsaných do bakalář zvýšil čtyřnásobně, a do magisterského dokonce šestinásobně (o studiu při zaměstnání nemlu Zatímco předtím studovalo na vysokých školách kolem 190 tisíc studentů, loni to bylo už př bylo by jichmožná ještě víc, kdyby nezakročila sama příroda a nezačaly přicházet početně s I tak podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci činí 12,8 procenta. Je to hodně, nebo srovnání s rozvinutějšími státy máme zajisté stále co dohánět, protože tam se toto číslo p procent (průměr EU) a u některých států až 40 procent. Přesto je však na stole otázka: Pot vysokoškoláků? A k čemu? Začalo to v roce 1998 U nás spustil lavinovitý nárůst studentů nový, poměrně liberální vysokoškolský zákon, kter v platnost v roce 1998 a který odstátnil většinu vysokých škol. Tento zákon navíc umožnil soukromých. Státní máme dnes pouze dvě vysoké školy, 26 jich je veřejných a 46 soukromých. liberalizaci měla navazovat dlouhodobá vysokoškolská politika, která by předchozímu proces řád. To se však vinou slabých a bezkoncepčních ministrů nestalo. Teprve když kotel začínal spatřila světlo světa Bílá kniha, která se o poněkud technokratické řešení pokouší. Nerad dojem, že v nárůstu počtu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva spatřuji něco negativního viníka. Právě naopak. Dohnat, dovzdělat... a zaplatit Vzpomínám si, že výzkumy, které jsme měli k dispozici jako spoluautoři vysokoškolského zák že v západních zemích od druhé světové války probíhal nárůst vzdělanosti lineárně, a tedy na ekonomických konjunkturách či recesích, tak na vládních politikách. Šlo zjevně o tlak v politici mohli nanejvýš umetat cestičky. Bylo zřejmé, že i u nás proběhne vývoj podobným z rychleji. A to se také stalo v minulém desetiletí. Stejně jako na Západě, i zde si lidé postupně uvě lepší uplatnění v zaměstnání a ve společnosti získávají ti, kdo mají vyšší vzdělání, a tak zajistit pro sebe i pro své děti. Navíc, poskytujeli demokratický stát vzdělání, nemůže ur ně má právo, a kdo nikoli. Nemá smysl ztrácet čas diskusemi o tom, komu ano a komu ne, ale soustředit pouze na to, jak právo na vzdělání občanům efektivně zajistit a v jaké kvalitě. zřejmé, že ufinancovat z veřejných zdrojů tak vysoké počty studentů v možnostech státního tak se po letech vrátila na jednací stůl myšlenka školného. Do ulic se zase vrátily protes jakožto formě „komercializace“ vzdělání. Jako by už vzdělání dávno takové nebylo. Vždyť vý studentů, totiž ti ze soukromých škol, si své vzdělání kompletně hradí ze svého. Ocitají s postavení vůči studentům státních a veřejných škol. A proč to dělají? Chápou své vzdělání lepšímu uplatnění na trhu práce. To je samozřejmě degradace pojmu vzdělání, protože podle osvícenského modelu, z nějž žije étos dodnes, je hlavním smyslem vzdělání uskutečnění našeho lidství. Nicméně jako vzdělanc zvládnout obojí: být lepšími lidmi i nacházet lepší uplatnění v práci. Pokud se školné nes přístupu ke vzdělání sociálně slabým občanům, ale prostředkem, jak je učinit dostupným šir společnosti, je obvinění z „komercializace“ zpozdilé. Získává vzdělanost navrch? Rostoucí zájem veřejnosti o vyšší vzdělání nás navíc staví před otázku, zda se důraz ve vz neobrací. Co když se oni neliberální i liberální ekonomové v hodnocení role vzdělání a pok když základnu společenského vývoje netvoří ekonomika, nýbrž vzdělání a kultura, zatímco ho nadstavbou? Vždyť motorem hospodářské činnosti je podnikání. Naneštěstí se u nás mylně zam za podnikavce. Skutečné podnikání však svou podstatou není vysáváním veřejných rozpočtů za pomoci zkorump ale tvůrčí činností spočívající v rozpoznání nových způsobů, jak lépe uspokojit potřeby co množství lidí, kteří si dosud neuvědomili, že je mají. Podnikat znamená odpoutat se od toh využívat možností, které zůstaly nepovšimnuty; je to, vedle politického jednání a umělecké způsobů naplňování lidské svobody. Jen ubožák se domnívá, že v životě běží jen o vyděláván zaslepený nevidí, co všechno bez toho nejde. Skutečné podnikání není poháněno sobectvím, v co nejvíce prospět druhým lidem; zisk není hlavním motivem, ale odměnou, která umožňuje ro takové projekty. Tvořivost a poznání, které jsou zralými plody kultury a vzdělání, přetvářejí hospodářství stereotypním opakování tradovaných způsobů práce a výroby v ekonomiku inovativní, produkuj „nadhodnoty“. Rolí státu je účinná ochrana vlastnických práv a nepokřivené soutěže na trhu blahobyt však není dílem státu, nýbrž produktem kreativní atmosféry ve společnosti. Škoda, že s přípravou takové koncepce vzdělání se u nás ještě ani nezačalo. Možná, že míst budoucnosti informační či vzdělanostní společnosti by bylo užitečnější více přemýšlet o sm