Soumrak vzdělanosti? ****************************************************************************************** * Soumrak vzdělanosti? ****************************************************************************************** 11.9.2010, rubrika: Orientace, strana: 21, autor: PETR KAMBERSKÝ Jak odlišit elitu a masu ve chvíli, kdy má vysokoškolský diplom kdekdo? Každý vidí, že se vysoké školy proměnily. Ale ne každý vidí, jak moc. Před lety nastupoval pouhá šestina populačního ročníku - dnes 57 procent (!). Taková změna kvantity musela zasá nicméně nikdo neví jak. Pokud čtete tento článek, máte s velkou pravděpodobností vysokoškolské vzdělání. Aspoň to data o čtenosti Orientace Lidových novin. Dost možná patříte mezi ty, pro něž diplom zname jisté výjimečnosti, byl zárukou slušného společenského postavení - a v posledních letech u nadprůměrného příjmu. A nelze vyloučit, že se značnou nelibostí sledujete inflaci vzdělání. Jak to řekl letos na výročním 100. Žofínském fóru prezident Václav Klaus: „To, že co Čech, to vysokoškolák, je omyl, tragický omyl nemoderní, a chci-li zesílit kritiku a nazlobit někoho, pak říkám, že extenzivní rozšiřování vysokého školství je druhým největším atakem na kvalitu vysokého šk komunistických čistkách po roce 1948.“ To je výrok přemrštěný i na klausovské standardy - ale jako obvykle se něčím dotýká bolavé Tento týden publikovala OECD svou pravidelnou zprávu o vzdělávání, Education at a Glance, dosud zemí s jedním z nejnižších počtů vysokoškoláků (pouhých čtrnáct procent populace, za OECD je dvojnásobný). Jenže jsme zemí prapodivnou: podle téže zprávy máme nadprůměrný poče terciárního vzdělávání vstupují (57 ze sta, průměr je 56). Počet nastupujících u nás v pos rostl nejrychleji ze sledovaných zemí „klubu nejvyspělejších“. Vzdělání se proměnilo z elitního v masové a z masového v univerzální během rekordně krátké deseti let jsme uběhli trasu, kterou třeba Spojené státy zvládaly téměř půl století. V poh tradičních vzdělancích to - pochopitelně -budí protest: Cožpak potřebujeme vůbec tolik vys jakou pak má diplom hodnotu? To za nás nebývalo O snižující se úrovni dnešních vysokoškoláků mluví kdekdo. Za přírodově jeden z nejuznávanějších českých vědců, ředitel Ústavu molekulární genetiky Václav Hořejší píše: „V posledních letech pozoruji, že docela jasně narůstá počet studentů, kteří na úspě nikterak zvlášť náročného základního kurzu imunologie prostě nemají dostatečnou intelektuá Někdy je mi jich až líto.“ Jistěže na školách dnes studují v mnoha případech lidé, které by před lety úvaha o studiu ale jejich intelektuální schopnosti vůbec nemusejí být nízké (obzvlášť u nás bylo a je v r kulturách hluboce zažité, že děti vysokoškoláků musejí studovat a děti vyučených se musejí ohledu na studijní předpoklady). A pokud jde o úpadek, už ve zprávě OECD z půli sedmdesátých let (!), kdy v Americe a západ univerzitní boom, stojí: „Počet studentů narůstá bez prokazatelného úpadku v jejich celkov kus dále „dnešní studenti jsou poměřováni s idealizovanými studenty jakéhosi bájného zlaté historické vymezení je odvislé od věku mluvčího.“ Kdopak je to Gellner? Je to s podivem, ale pro úpadek neexistuje jediný důkaz. Kvalita vysokoškolského vzdělání proto nelze zjistit ani její vývoj. Nicméně vysokoškolští pedagogové ji v neformálních roz potvrzují téměř všude, což nakonec dokazují i výzkumná data. „Postoj ke kvantitativní expa většiny pedagogů kritický, podle nich musí vést ke zhoršení kvality,“ píše Petr Pabian v m nejlepší dostupné studii, napsané s kolegy Liborem Prudkým a Karlem Šimou a nazvané prostě školství (Praha, Grada 2010). Trojice autorů dokazuje, že „stížnosti na klesající kvalitu po celé poslední čtvrtstoletí, tedy i v letech, kdy počty studentů klesaly“. Expertní úsudek vysokoškolských pedagogů může stát i na emoci: s nelibostí sledují, jak se akademický svět mění před očima. Když počátkem 90. let jezdil do Prahy Ernest (Arnošt) Gel novodobý „český“ filozof, sociolog a antropolog skutečně světového jména, konaly se gellne v malém kabinetu Náprstkova muzea na Starém Městě pražském, kam se vešel sotva tucet lidí. výuky je však dnes vzácná už i na mnoha doktorských programech. Možná z profesorských nářk stesk po světě, kde „každý věděl, kdo je Arnošt Gellner“ a kde narážky na Ludwiga Wittgens Poppera byly všeobecně srozumitelné. Akademická obec je roztrpčená, neboť místo kabinetníh deset zapálených vyvolenců musejí přednášet pro plnou aulu znuděnců. Je-li však studijní talent rozdělen stejně jako každý jiný, tedy zhruba dle Gaussovy křivk intelektuální schopnosti studentstva v průměru níž než před patnácti lety. A to i když při studují i ti dříve neprávem odstrčení. Elitní, masové, univerzální Žádnou rozpravu o výchově nemůžete začít bez připomenutí Jeana Rousseaua, o politických systémech nelze blufovat bez narážek na Giovani Sartoriho, a když vysokého školství, neobejde se to bez Martina Trowa. Trow naštěstí na rozdíl od Rousseaua ví. Tento americký sociolog je neopomenutelný ze tří důvodů: pečlivě zkoumal proměnu americkýc dlouhé roky pracoval jako hlavní vzdělávací expert OECD a jako první zformuloval koncept e a univerzálního terciárního vzdělávání (myšleno veškeré vyšší než střední a nižší než dokt Trow ukázal, že se s rostoucí poptávkou po vzdělání mění nejen počty studentů, ale i způso fungování univerzit, struktura akademických elit a nakonec i sama podstata vysokoškolského Elitní vzdělání je to, které absolvovali a jako „jediné možné“ nejspíš dlouho vnímali jak autor tohoto textu. Vzdělaná třída posílá své potomstvo na respektované univerzity, které naprostou většinu technické, intelektuální, politické i obchodní elity. Jednotlivé školy j vzájemně si podobné, jejich absolventi sdílejí rámcově podobné hodnoty. Vzdělání nabízí té univerzity a nabízí jej privilegované vrstvě. Tuto podobu mají vysoké školy zhruba do té chvíle, než jejich brány začne opouštět více ja populačního ročníku. Elitní etapa (alespoň co se týče počtu studentů) u nás skončila někdy 90. let a byla důsledkem jak demografických, tak obecnějších společenských změn. Ještě z d socialismu jsme zdědili hlad po vysokoškolském vzdělání (záruka „slušnější“, čistší práce, lepší tabulkový plat, pro mladé muže zkrácená vojna etc.). K tomu přicházely do studijního ročníky narozené v prvních letech normalizace - takže ačkoli školy hned po roce 1989 zvyšo relativní čísla zpočátku stále klesala (v roce 1995 bylo ve věku osmnáct až devatenáct let potenciálních studentů, dnes zhruba polovina). Pokračování na straně 22 Dokončení ze strany 21 Jenže: v Americe a západní Evropě v masové fázi je studium bráno jako právo pro každého, k středoškolské vzdělání (a většina škol ruší přijímací řízení), u nás mnohé školy dodnes př výběr. Krom toho se mocenská elita pokouší různými způsoby další vzdělávání omezit (Vyhodí maturantů, říká ministr školství a jeho hlavní poradce sekunduje „studentů je moc“). Zárov se proměňoval obsah výuky směrem k praktičtějším bakalářským kurzům, všude po republice ch tradiční elitní univerzity s aspirací být výzkumnými univerzitami. Jeden z kořenů nynější počtem máme masové, obsahem špatné „elitní“ vzdělávání. ... a pak přišlo univerzální Vývoj se však nezastavil. Na český trh vstoupili velcí zahran Diplom nyní zaručoval nejen prestiž, ale už i slušné peníze. Kdokoli chtěl, mohl opustit Ú český či okresní nemocnici a začít vydělávat. Už jen znalost jednoho dvou cizích jazyků by zvedala plat o desítky procent. „Příjem vysokoškoláka se dlouhodobě pohybuje na úrovni 170 středoškoláka,“ říká Simona Weidnerová z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy ISEA. dávají opakovaně za pravdu. Při tak masivní poptávce se logicky otvírají nové obory, zvyšují počty studentů a vznikají po roce 1998 už i soukromé. Podle dostupných dat jsme zhruba v roce 2007 vstoupili do fáze terciárního vzdělávání“, tedy situace, kdy většina populačního ročníku pokračuje po maturi jiném typu školy. To irituje zejména ty, kteří svůj diplom považují za tvrdě odpracovanou niž se nechtějí dělit - a rozhodně ne s „většinou“. A školy souhlasily, protože od počtu s odvozoval i jejich rozpočet. Příspěvky na vzdělávací činnost, řečeno ministerskou hantýrko za studentem“, takže i prestižní Masarykova univerzita v Brně nabírá kvanta bakalářů a reg přetahují pražské profesory, aby mohly otvírat doktorské programy. Značná část škol už nev řízení (třeba ani pražská matematicko-fyzikální fakulta). Pokud akademická oligarchie naří zmasověním, je třeba jí jemně připomenout: To vy jste se rozhodli mít školu masovou, to vy peníze místo kvality. Rozbij stroj, zachraň svět Ty změny mnohé děsí. V roce 1990 nastupovala více než třetina s technické obory; necelá pětina na pedagogické, zhruba desetina na ekonomické a desetina na O dvacet let později je všechno jinak. Jestliže jsme dříve měli mezi vzdělanci většinu muž dnes vycházejí z bran univerzit zejména ženy „humanistky“. Čtvrtina studentů studuje obory (typicky humanistická studia, historii či bohemistiku), čtvrtina ekonomické (s titulem Ing MBA). „Zdaleka nejvyšší počet studentů se letos přihlásil na Filozofickou fakultu Masaryko do navazujícího magisterského programu se zkratkou MNGK, což není meningokok, ale manažer povzdechl si zoufale na jedné přednášce brněnský profesor filozofie Břetislav Horyna. Ostatně: hlavním poradcem nového ministra školství Josefa Dobeše se stal Jan Koucký, muž z „Už by se neměl dál zvyšovat podíl přijímaných z populace, protože už dosažené dvě třetiny řekl před pár dny v rozhovoru pro tento list. Jak zrovna on ví, co je „dost“? A kde sebral Nutno dodat, že Koucký na podporu svých tezí sice používá přesná čísla - jen používá jiné obvykle OECD nebo Centrum pro studium vysokého školství. Koucký proto veřejně operuje s vý ciframi (tam, kde se obvykle udává net entry rate, on používá gross entry rate). Jako by v všichni mluví o čistém příjmu, někdo začal argumentovat příjmem hrubým. Experti to rozliší zmate. Udávané dvě třetiny spočítal Koucký tak, že počet lidí ve věkové kohortě 18-19 let lidí prvně zapsaných do školy. Jenže ke studiu se čím dál častěji odhodlávají i lidé, kteř odložili, takže podle Kouckého vzorce by ve slabších populačních ročnících klidně mohlo vy 112 procent populace (!). Právě proto, že do terciárního vzdělávání vstupuje čím dál více Kouckým udávaný indikátor používá čím dál méně, protože je prostě matoucí. Zastavte tu expanzi Daniel Münich, ekonom zabývající se vzděláním, trefně srovnal současné školní reformou Marie Terezie. „Za Marie Terezie se jistě vedly bouřlivé pře, zda prostý v vůbec nějaké vzdělání potřebuje a zda není na škodu vytrhávat děti od práce na poli. Naše dnes zcela jinde, ale podstata je stejná,“ napsal před pár dny do MF Dnes. Snahy o adminis by byly nepopulární i proto, že zdejší populace vzdělání a tituly miluje. Stačí se podívat společensky nejprestižnějších povolání: 1. lékař, 2. vědec, 3 vysokoškolský učitel, 4. uči škole. Je samozřejmě ještě hlubší důvod, proč tak toužíme po vzdělání. Česká společnost byla hist plebejská, většina šlechty a velmi dlouho i většina buržoazie byla „cizí“, převážně německ šlechtický titul lze jen výjimečně, stát se velkoprůmyslníkem se také zadaří jen pár lidem takže vzdělání bylo v podstatě jedinou legální cestou, jak se Moravan či Čech mohl dostat A pak: dlouhodobé vzdělávání je civilizační nutnost. Na rozdíl od jiných savců nejsou lids schopna samostatné existence ještě dlouho po narození. Potřebují péči „smečky“ ještě po mn protože dovednosti, které si musejí osvojit, jsou poněkud složitější než pití, kousání a ú neodvratné, že mladí lidé dnes musejí a budou studovat déle než jejich dědové. Staré kompe jsem se opravářem zemědělských strojů a celý život opravuji zemědělské stroje) jsou už dne použitelné. Nezaměstnanost během krize všude ve vyspělém světě postihla vzdělané mnohem mé v násobcích. Jen se musíme - všichni - smířit s tím, že obsah a význam terciárního vzdělání je úplně ji čtvrt stoletím. Maturitu bude mít drtivá většina populace a většina bude po ní ve studiu p Nikoli proto, aby mohla dumat, proč Básnicky bydlí člověk, či studovala Maxwellovy rovnice schopná přežít v měnícím se světě. „Lidé, kteří chtějí zastavit či snížit počty vysokoškol mne novodobí luddisté, rozbíječi strojů,“ říká Ondřej Šteffl ze vzdělávací firmy Scio. „Ja nezastavíte průmyslovou revoluci, tak přísnou maturitou ani omezováním škol nezastavíte to vzdělání.“ Chleba a víno Problém je jednoduchý, řešení nikoli. Oněm slabším studentům, na stěžuje profesor Hořejší, se - doufejme - nikdo nerozhodne silou odepřít vzdělání, které s bude hodit. Jen nedává smysl, aby studovali vědecké programy - třeba genetiku. Ale k tomuto rozdělení škol a programů u nás nedošlo. Příliš nerozlišují uchazeči, v obsah liší jednotlivé školy a zatím diplomy různých škol nerozlišují zaměstnavatelé. Nutnou součástí zmasovění a univerzalizace - jak ukazuje nejen příklad Spojených států - j Většina populace v USA absolvuje Community Colleges (v Německu Fachhochschule, v Nizozemsk na praxi orientované školy; jen nejlepší směřují na špičkové výzkumné univerzity, jako je Berkeley. Překotný vývoj v České republice však vedl k tomu, že všechny školy zmasověly. C elita uznává, že je třeba „odlišit víno od chleba“, špičkový výzkum od solidní masové výuk na peníze, všichni chtějí přijímat podobojí. Změna je přesto na obzoru. Jejím nositelem bude demografický vývoj, zavedení školného a - financování. Peníze by již neměly jít jen za studentem, ale za výsledky. Ubývá dětí, tedy i budoucích studentů. Během pár let může být více míst než zájemců a škol budou bojovat. Už dnes jsou univerzitní města plná letáků, v nichž méně známé soukromé ško v září: Máme otevřeno! Teoreticky by mohlo nádherně pomoci rozlišit jednotlivé instituce školné. Zatím jen Masary pečlivě sleduje uplatnění svých absolventů na trhu práce, ale po zavedení zpětně placeného budou mít všechny školy detailní (anonymní) data o úspěšnosti svých studentů. Budou tedy m číslech doložit, kolik procent jejich absolventů si do půl roku našlo zaměstnání a kolik j dosáhlo nadprůměrného platu. Ukážouli excelentní výsledky, jistě si řeknou o náročnější šk se prostor protřídí. A za třetí: školy bezpochyby musejí projít změnou financování. Tak ab školám vyplatilo produkovat na praxi zaměřené absolventy, a naopak špičkovým centrům špičk mechanismy budou složité a jejich detaily momentálně neleží ani v ministerských šuplících. Ideální cílový stav je jednoduchý: většina studentů bude absolvovat bakalářské programy, n se více či méně budou nějakým způsobem podílet i velcí zaměstnavatelé. A tři až čtyři skut budou produkovat špičkovou vědu, která snese mezinárodní srovnání -a peníze jim přinese od vědeckého výstupu. Pokud by se však toto rozlišení nepodařilo a univerzity zůstaly pouze masovými ústavy, pos maturitu téměř každému, Klausovo přehánění by bylo pravdě blíž, než by bylo komukoli z nás