Kdo má řídit vysokou školu? Akademický senát, nebo správní rada? ****************************************************************************************** * Kdo má řídit vysokou školu? Akademický senát, nebo správní rada? ****************************************************************************************** 15.6.2010 Jedna ze zásadních změn, které obsahuje připravovaná reforma terciárního vzdělávání, se má řízení vysokých škol. Hlavním strategickým orgánem samosprávy vysoké školy je v současnost senát, jakožto zastupitelský orgán volený akademickou obcí, orgán zavedený do struktury vy roce 1989. Podle sporadicky se objevujících článků v mediích se těmto orgánům vytýká několik nedostat nich na vysoké škole neví, voleb se účastní nanejvýše několik procent oprávněných voličů, málo kompetentní kandidáti. V obecnější rovině je vysokým školám vytýkána jejich přílišná okolím, malá komunikativnost s veřejností, pomalé tempo vnitřních přeměn a nedostatečné ko spolupráce s neuniverzitními subjekty. To vše mají být důvody k principiální změně, podle které mají řadu základních kompetencí p koncipované správní rady vysokých škol, jejichž členy jmenuje ministr školství výhradně z působících mimo vysokou školu. Ponechme polemiku o oprávněnosti výtek k jiné diskuzi, poku pozornost k účelnosti navrhovaných změn. Velmi úspěšně lze totiž polemizovat o tom, které výtek navrhovaná změna napraví. Zato lze celé opatření zkonstruovat tak, že dojde k výrazn autonomního rozhodování vysoké školy či omezení jejich akademických svobod. Komerční úspěch nemůže nahradit akademické svobody Argument, podle kterého jde o modernizaci vysoké školy zavedením manažerských způsobů do j je zcela komický. Žádný podnikatel se v řízení podniku nemůže ohlížet na akademické svobod vysoké školy se nemůže orientovat pouze podle komerčního úspěchu na trhu. Akademické svobody patří ke každodenní neoddiskutovatelné potřebě vysoké školy, bez které Toto téma bylo v roce 2006 široce diskutováno i v plénu Evropského parlamentu a v přijaté kromě jiného uvádí, že „porušování akademických svobod a omezování univerzitní autonomie v intelektuální úpadek a následně přineslo pro společnost sociální a ekonomickou stagnaci“. Tedy příliš vážné téma, než abychom s ním lehkovážně experimentovali. Argument modernizace začleněním představitelů mimouniverzitních subjektů do jejího řízení je nejen trivializací stylu, ale zpochybněním schopností akademického vedení, bez jakékoli věcné analýzy. Uvážím-li, jak může správní rada, podle tohoto návrhu sestavená a jmenovaná, změnit vysoko nemohu popřít, že může dojít k tomu, že přinejmenším v kontroverzních otázkách, kterým se budou její členové cítit spíše představiteli svých „mateřských“ institucí a vysokou školu přetvářet z hlediska jejich potřeb. Dostane-li se jim k tomu příležitosti, pak bude k flag autonomie a omezení akademických svobod otevřena přímo dálnice. Je nutná zevrubná a nezpochybnitelná analytická zpráva Mluvíme-li však o reformě terciárního vzdělávání, pak bychom měli vycházet ze zevrubné nez analytické zprávy o vývoji sektoru terciárního vzdělávání v posledních letech a o současné kterém se nachází. Obsáhlá veřejná diskuze o silných a slabých stránkách vysokoškolského s umožnit předkládat názory z řad akademické i mimoakademické obce. Způsob vedení této disku dokumentovat vážnost tématu i smysluplnost debaty, kdy je dopřáno sluchu každé relevantní Výhradám veřejnosti, jakých jsme svědky k nedávno zavedené reformě výzkumu, by se zcela ji předejít. Konkrétní návrhy opatření by měly být konečným řešením, k němuž se dopracujeme, eliminovali slabé stránky systému. Legalizace správních rad s následným hledáním vhodné vě a kompetenční náplně je zapřahání spřežení proti směru jízdy. Pro opravdovou konkurencesch prostředí globální soutěže je nezbytné posunout přebudování systému terciárního vzdělávání orientaci celé ekonomiky, která bude vzdělané, šikovné, talentované bakaláře, magistry a d potřebovat. O tom by měl být zahájen seriozní dialog s akademickou obcí a o tom by měla být reforma, a terciárního vzdělávání. Probíhající koaliční rozhovory by mohly být dobrou příležitestí k jak, kdy a s kým tyto rozhovory připravit. Ivan Wilhelm, emeritní rektor Univerzity Karlovy