V zakletém světě staré Invalidovny ****************************************************************************************** * V zakletém světě staré Invalidovny ****************************************************************************************** 06.02.2010, autor: Zdeněk Lukeš Dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera, soužené armádou a povodní, možná bude mít konečně štěs V tisku se objevily zprávy, že barokní palác Invalidovna v pražském Karlíně by mohla získa univerzita - snad filozofická fakulta. S touto stavbou je spojena část mého života, přesně deset let. Mám k ní sentimentální vztah, a proto jsem léta s nevolí sledoval, jak postupně Naštěstí je to palác značně robustní, jejž nepovalily ani četné povodně, i když ta posledn dala pořádně zabrat. Zprávy o možném využití Invalidovny mne těší a doufám, že se dobrá vě Jak Invalidovna vypadá, ví málokdo (dokonce si pod tím slovem mnozí představí jen nedaleké stanici metra). Objekt patřil od počátku vojákům a nebylo snadné se tam dostat. A to ani p archivu Národního technického muzea, který tam byl v podnájmu od časů, kdy bylo muzeum vys ze Schwarzenberského paláce na Hradčanech. Za totality tam občas dorazil zahraniční badatel, kterého ovšem zastavilo bdělé oko kyklop vysloužilý praporčík ve vrátnici měl přísný zákaz pouštět do vojenského areálu cizince, zv Proto jsme někdy badatele namaskovali za uklízečku a propašovali dovnitř. A pak jsme sledovali ten úžas. Tam, kde se točil Amadeus Temným průchodem lemovaným sádrovými rytíři s usekanými údy od s Seidana (modely k pískovcovým plastikám invalidů na atice paláce) náhle vstoupil překvapen do krásného, byť poněkud zašlého parku. V něm rostly obrovské platany z dob, kdy byla čtyř postavená Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem dle plánů Fischera z Erlachu, dokončena. Uprost empírová kašna, jež snad kdysi bývala na Cyrilometodějském náměstí. A pak tu byla děla. Všech velikostí a tvarů: houfnice, moždíře, kanony stály všude kolem n na širokých klenutých chodbách. Chodbách tak dlouhých, že se v perspektivě sbíhaly do jedi v nich plavně poletoval upír v podání Ilji Racka (ve filmu Hrabě Drákula z roku 1970). Pár mátožně procházel do své cely stařičký Salieri v Amadeovi. Aby tu však mohl Miloš Forman n scény z blázince, museli soudruzi vojáci děla z chodeb pracně vyvléci. To se jim moc necht dostávali pokyny od třídního nepřítele, amerického filmového štábu. Obměkčily je až dárky. i staršina dostal černou pláštěnku s logem filmu a problém byl rychle vyřešen. Takovými dlouhými chodbami jste pak došli až do království technického muzea. Východní a z křídlo přízemí bylo zasvěceno archivním sbírkám. Na chodbách stály jednak vitríny se sádro různých staveb, což bylo hájemství Archivu architektury, dále různé turbíny, parní a elekt podivuhodných tvarů, všechny pěkně naolejované, připomínaly pravěké příšery čekající na pr na konci - v chodbě severní - byl letecký archiv, kde se nacházely modely aeroplánů, vrtul vyznamenání pilotů z bojů o Anglii. A pak tu byly zaprášené zbytky někdejší expozice, kter do počátku 60. let. Funkční modely starých továren, police s děsivě vyhlížejícími dózami, hnědé bulvy cukrové řepy, různé grafy, chemické instalace s křivulemi a baňkami Miloval js připadal si jako v nějakém zakletém světě. Mávání perutí víří prach Život tam ovšem vůbec nebyl lehký, aby si někdo nepředstavoval, ž romantika. V období od listopadu do května byla na chodbách hrozná zima. Na jaře bylo venk stupňů, ale za dubovými vraty uvnitř stále jen osm. Topilo se briketami, jež jsem musel natahat z podzemního bunkru na opačné straně paláce. Z vynášelo po točitých schodech do vestavěných pater, kde kdysi přebývali důstojníci (řadoví drsnějších podmínkách v přízemí). Do obřích kamen se hodila celá kostka pevného podpalovač uhlák briket. Za půl hodiny už kamna hučela a sálala. Zato já byl černý od mouru. Litinová výlevka se studenou vodou byla v přízemí. Anebo se člověk musel vydat na dlouhou u jediné funkční latríny (muzejní exponát z 19. století). Cesta to byla jako z hororu, neb malý dvorek, z něhož se ozývalo hrozivé vrkání tisíců holubů, nikdy ho nikdo nečistil a le mrtvých ptáků Trochu to připomínalo zdevastovanou krajinu z Tarkovského filmu Stalker. Obč toaletu vypravila nějaká badatelka kunsthistorička v čistém elegantním kostýmku. Vracela s šoku s děsem v očích. Měl jsem asi dobrodružnou povahu, takže mne tyto věci moc netrápily. Víc mne mrzelo, že v podmínkách a vlhku byly uloženy cenné pozůstalosti našich nejvýznamnějších architektů. Vžd požáru, ale... Já Invalidovnu opustil v roce 1990 a těšil se, že v nové éře dojde rychle k přestěhování c do hlavní budovy muzea na Letné, kde se po odchodu geodetů a vnitráků uvolnila dvě patra. nestalo. Bál jsem se vždycky požáru, ale nakonec to byla voda, která sbírky nedozírné hodn poničila. Od povodní byla Invalidovna - až na část vojenského archivu v prvním poschodí - vyklizená. možná čeká nadějná budoucnost. Za pár let bude znít po chodbách smích studentů, v parku na lidé polehávat pod větvemi rozložitých platanů, v někdejších kobkách válečných invalidů bu stoly zavalenými papíry ctihodní páni docenti a profesoři a chystat se na přednášku v býva kapli. Možná.