Výchova novinářů v Čechách ****************************************************************************************** * Výchova novinářů v Čechách ****************************************************************************************** 1.2.2010, rubrika: Společnost - žurnalistika, strana: 27, autor: MAREK ŠVEHLA Jak se mohou lišit české univerzity od západních? Případ velmi žádané pražské žurnalistiky hodně. V Česku není mnoho vysokoškolských oborů, které by za sebou nechávaly tak velký zástup nep zklamaných studentů. Žurnalistika na pražské Karlově univerzitě brala vloni jen zhruba kaž uchazeče a ještě nedávno jen každého dvacátého. Jenže lesk z výhry v téhle přijímačové lot překvapivě rychle vyblednout. Místo inspirativního studijního prostředí, které poskytuje s vzdělání a otevírá cestu k zajímavé a důležité práci, totiž na studenty padá tíha zbytečno A teď si dáme fejeton Zažila to i nynější studentka City University London Ivana Kottasová. Na pražskou žurnalis před čtyřmi roky. Napřed ji udivilo, když jí při přednášce o tom, jak se mají dělat noviny tiskařský váleček a vysvětlovali jeho smysl. Dalším překvapením bylo memorování nepodstatn které si každý může najít na Googlu. V předmětu dějiny médií se povinně měla učit odříkáva všemožných novin 18. a 19. století. Ještě víc pak znejistila při předmětu, kde se studenti Například na amerických univerzitách je výuka základních novinářských dovedností rozdělena stěžejních předmětů (deníkové reportérství, magazínové reportérství, specializované report ekologických témat), které vyučují špičkoví američtí novináři. Na Karlově univerzitě je to soustředěno do jednoho předmětu zvaného žurnalistická tvorba. „Bylo to docela šílený,“ vzp (spolupracovnice Hospodářských novin a Respektu) na své dojmy. „Je to předmět, kde jsme se články z jiných novin.“ Na zmíněném semináři studenti vyrábí studijní časopis zvaný Fleš, nejvíc podobat jednou MF Dnes, jindy Hospodářským novinám nebo čistému bulváru. Studenti o nechodí, nikoho se na nic neptají a napodobují zprávy – třeba o návštěvě Baracka Obamy v P Po roce nudy dala Ivana Kottasová Karlově univerzitě vale a díky finanční pomoci rodičů se studiu žurnalistiky a sociologie na zmíněné City University London. A ocitla se v jiném sv předměty jako základy sociologie, politologie či ekono› mie, s nimiž mladí novináři tráví univerzitě třetinu bakalářského studia, byly najednou dobrovolné podle studentova uvážení. memorující dějiny žurnalistiky. Páteří studia se staly hodiny reportérství a psaní. „Nejvíc jsme řešili etiku a jak v jejím rámci psát,“ říká Kottasová. „Hodinu jsme si vyklá psaní z prostředí justice, pak jsme šli na tři hodiny k soudu dívat se na nějaký případ a napsali článek.“ Psát začala nesrovnatelně víc. „V prvním ročníku v Anglii jsme psali jede týdně, které jsme pořád přepisovali, dokud s tím nebyl učitel spokojený.“ V Praze se proti studentů nebo absolventů píše mnohem méně, obvykle nejde o skutečnou reportérskou nebo zpr v terénu, ale opisování informací z internetu či jiných novin a učitelé zpravidla nemají n posuzování struktury a logiky textu čas nebo to neumí. Zatímco v Praze studenti tráví čas nad tím, jak psát komentář nebo fejeton, což je pro zač žurnalisty podružné (západní novináři se k psaní tohoto typu textů dostávají až po letech vůbec), na londýnské univerzitě začala Ivana Kottasová chodit s ostatními studenty ven a u příkladu lokálních zpráv typu otevření dětského hřiště nebo přejetí psa. „Učí nás jít po u lidí a nebát se i zaklepat na dveře,“ říká Kottasová. Zatímco pražští studenti říkají, že bakalářského studia nenapsali ve škole jediný text, kde by se museli jako novináři někoho Londýně měla Ivana Kottasová dojem, že „celá novinařina spočívá v tom, že se někoho ptám“. Místo učení se klíčové novinářské dovednosti „ptát se“ a rozlišit pak podstatné informace sedí budoucí žurnalisté na Karlově univerzitě v rámci předmětu „práce s informacemi“ u int hledat na stránkách českých ministerstev. Spolu s tím se probírají definice žurnalistickýc archaických (již zmíněný fejeton) tak důkladně, že by autor tohoto textu zcela jistě u zko Kdo ví, co byl odsun? Teoreticky by to tak být nemuselo. Za bolševiků sice byla novinařina služkou režimu bez ja ambicí, ve srovnání s jinými, podobně vedenými obory se ale v roce 1990 rychle otřepala a využívat výhod svobodného státu. Pražská žurnalistika má výhodu města, kde se koncentruje téměř celý český novinářský poten tedy čekat, že tihle lidé se nějak do institucionální výchovy mladých novinářů zapojí. To porevoluční generace absolventů pražské žurnalistiky je vůči své škole plná skepse a dezil Londýně učí základy novinářského řemesla novináři s dvacetiletou praxí z různých pozic v p redakcích jako BBC nebo Guardian (podobně v USA nebo Německu), Karlova univerzita teprve v letech nabízí několik učitelů, kteří jsou i úspěšnými novináři (Václav Moravec, Miloš Čerm výuky novinařiny ale pořád staví na lidech, kteří novináři nejsou a na fakultě žurnalistik jako učitelé podstatnou dobu už za normalizace. Posledních dvacet let vede katedru žurnali Osvaldová, která coby odborná asistentka na tehdejší fakultu žurnalistiky přišla už v půlc také učí budoucí novináře základy řemesla v rámci zmíněného předmětu žurnalistická tvorba. nemá ráda, když jí někdo vytýká nedostatek zkušeností z praxe (otázky Respektu na toto tém výslech před stranickou buňkou), a připomíná svoji práci elévky v Mladé frontě koncem šede působení v časopise Děti a my v sedmdesátých letech a komentářové texty v Lidových novinác revoluci. Těžko se v tomto směru přít, co je a není potřebná novinářská praxe, každopádně dovednosti, které sama nikdy v praxi neprokázala, což by byla samozřejmě komplikace v každ Jakákoli debata o kvalitě pražského novinářského vzdělávání je komplikovaná i proto, že žu od jiných univerzitních oborů liší. Ve světě nepanuje jednotný názor na to, jak a jestli v univerzitě učit. Američané se svojí úctyhodnou novinářskou tradicí a kapacitou mají jednoo žurnalistiky, další novinářské velmoci – Německo a Francie – spíš novinářské postgraduály, kam se chodí učit psát lidé z jiných oborů. Navíc žurnalistika je spíš řemeslo, které se d často mnohem lépe) naučit mimo univerzity na speciálním kurzu nebo rovnou v praxi. Pochybnosti o existenci studia žurnalistiky panovaly začátkem 90. let i na Karlově univerz Radim Palouš v jednu chvíli prosazoval její zrušení (vzhledem k selhání za komunismu), nak stala součástí nově vzniklé fakulty sociálních věd. Třeba na rozdíl od dalšího kompromitov – historie – tu ale nebyli žádní pamětníci lepších časů, žádní novinářští „osmašedesátníci přišli a učili ponovu. Byla tu sice krátká historie podzemní žurnalistiky (Revolver Revue, Sport), její nositelé ale hned po revoluci naskočili do aktivní žurnalistiky a fakulta o n zájem. „I novináři ale měli celá 90. léta pocit, že profesní instituce nepotřebují a rezig ovlivňování. Tak to bylo se Syndikátem novinářů ČR a s katedrou žurnalistiky je to podobné Čermák. Nutno ale dodat, že tyto instituce za rychlým vývojem v oboru značně zaostávaly, a strany praktiků byla tedy celkem oprávněná. Fakt je, že obor po revoluci ovládli lidé, kteří přešli ze zkompromitované a zrušené fakul Především profesor Jan Jirák, původně překladatel a učitel češtiny na fakultě žurnalistiky učitelka dějin žurnalistiky, dnes docentka Barbara Köpplová. Spolu s docentkou Barborou Os klíčovou trojici, která o dnešním směřování mediálního vzdělávání v Praze rozhodla a dodnes z pozice garantů oborů a řady dalších funkcí rozhoduj divu, že trojice teoretiků od začátku klade důraz na teorii: katedra nemá své lidi na inve žurnalistiku nebo reportérství, drží si ale několik učitelů dějin novinařiny s důrazem na Tento předmět se také studuje velmi dlouho – tři semestry, po které se studenti učí odříká „jaké noviny vydávali mladočeši“. Naivně by se přitom dalo očekávat, že studenti se budou při hodinách místo memorování učit analyzovat důležité věci. Dějiny poválečné žurnalistiky by se daly učit třeba na příběhu a Mareše, novináře, který jezdil po válce do pohraničí a psal zcela ojedinělé reportáže z od byl za to později komunisty zavřen do vězení). Mareše ale studenti buď vůbec neznají, nebo z paměti tři řádky, na kterých se o něm zmiňují jejich pracovní listy. „Pokud budete stude o Marešovi, musíte taky vysvětlit, co to byl odsun, protože oni to nevědí a sami si to nen vykládáte odsun, musíte říct, co se stalo za války,“ vysvětluje docentka Köpplová, proč je alespoň krátce všechno. Podobné je to se světovými dějinami: studenti musí umět odrecitovat seznam titulů, které v Anglii v 18. století, nic ale nevědí třeba o tzv. Spiegel-aféře, která formovala nejen něm západoevropskou žurnalistiku posledních padesáti let (v památném skandálu ze 60. let šlo o vláda nechala zatknout šéfredaktora magazínu Der Spiegel a prohledat redakci kvůli tomu, ž citlivé vojenské informace). Času škola naopak nelituje pro výklad komunistické žurnalistiky, které se věnuje v jednom účelu dokonce mají ve fakultní knihovně pod pultem (je tam jen jeden exemplář) propagandis sepsanou v 80. letech, jejíž detaily musí studenti ke zkoušce znát. Musí například umět od tehdy vycházelo, jak se psalo nebo co třeba publikovaly noviny vydávané přímo vedením KSČ zmíněné učebnice je přitom pro psychicky nepřipraveného člověka naprosto šílený zážitek, s prokousávání se tupými frázemi normalizačního slovníku. „Je důležité se učit jazyk doby,“ Jirák. „Pro studenty je důležité vědět, jak vypadaly stranické noviny, aby poznali, až je někdo založit,“ namítá Osvaldová. „Oblíbené téma těchto hodin je obraz něčeho – třeba udál 1956 – v médiích,“ říká student a rovněž spolupracovník Respektu Tomáš Brolík. „A co jsem No že se tehdy nedaly noviny číst.“ Do tohoto studijního koktejlu pak profesor Jirák a docentka Köpplová přimíchali ještě svoj teorii médií s okrajovými knihami plnými složitých, ale zcela banálních definic. (Třeba že je to, „co je uživateli nabídnuto jako jednorázově či opakovaně zveřejněný celek, popř. ja tohoto celku, pokud jsou identifikovatelné“.) Podstatné ale je, že zkoušky z historie a z se staly pro budoucí novinářské praktiky dost absurdně nejtěžšími a nejobávanějšími milník studia. Přitom teorie médií jako věda nemá s žurnalistikou mnoho společného. Na Západě se zvlášť a budoucí novináři ji tam mívají jen jako nepovinný předmět. Mnohem přirozenější a bylo studovat žurnalistiku v kombinaci s politologií, ekonomií, sociologií, tomu se ale šé žurnalistiky brání. Hustá atmosféra Barbora Osvaldová katedru žurnalistiky postupně otevírá i praktikům, jde to ale pomalu. Př nových médií v podání propagátora občanské žurnalistiky Miloše Čermáka. Známý moderátor Vá rozhlasovou žurnalistiku na příkladu BBC. Přibyl příležitostný kurz investigativní žurnali redaktorů MF Dnes. Za celých dvacet let si ale katedra nevypěstovala jediného akademického který by disponoval úctyhodnější novinářskou praxí. Fakulta nemá ani reprezentativní učebn V Česku žádná nevznikla a špičkovou americkou učebnici (například ve světě uznávaná News R Writing od Melvina Menchera) nikdo v češtině nevydal. Fakulta ji má pouze v jednom exemplá nelze půjčit domů. „Ne vše se dá přeložit,“ říká k tomu profesor Jirák. „Jsou tam specific americkou legislativu a taky organizace práce v redakci je tady jiná.“ Škola navíc možná úplně přesně neví, co vlastně chce: na webu sice o sobě mluví jako o pří v redakcích, Jan Jirák to však vidí jinak: „Praktické dovednosti nejsou hlavní. Hlavní je kteří umí kriticky uvažovat o médiích.“ Také říká, že chce vytvořit „víc intelektuální pro ale je, že plnění těchto plánů se těžko měří a zatím spíš převládají hlasy, že škola (mini bakalářském cyklu) je takové trochu složitější gymnázium. Jinou cestou se vydala třeba Masarykova univerzita v Brně, která po vzoru západních univer žurnalistiku a mediální studia v kombinaci se sociologií, politologií či mezinárodními stu jsou pak vzdělanější a v praxi lépe uplatnitelní absolventi. Dva obory jsou také zárukou t učebního plánu vypadnou předměty, které nejsou až tak potřebné. Pražská fakulta sociálních podobném roky mluví, to je ale všechno. „Celá fakulta je postavená jednooborově,“ namítá B a Jan Jirák ji doplňuje: „Vysoké školy jsou financované podle počtu studentů a v případě d studia by se rozpočty musely dělit.“ Právě tohle je podle kritiků důvod, proč se v Praze p tak brání: akademici mají strach, že budou muset o peníze víc bojovat a ztratí dnešní poho nikdo nemluví. Jistá naděje pro zastánce této změny nastává nyní, kdy se novým děkanem fakulty stává leti na pražské žurnalistice, čtyřiatřicetiletý Jakub Končelík. Jako expert na dějiny žurnalist se Končelík nikdy nepustil do kritiky praktické novinářské části výuky. Nezvykle přímo ale způsob vedení oboru, malé čerpání grantů a jakousi zakrnělost školy. Trpělivě si sepisoval se nerovnoměrně rozděluje práce, kdo má jaké vědecké výkony, pak s tím vystoupil na schůzi Institutu komunikačních studií a žurnalistiky (ten oficiálně žurnalistiku na fakultě zašti ojedinělý čin, protože lidé kolem akademické žurnalistiky o poměrech na škole mluví jen po přísné anonymity. Na otázku proč odpovídají, že v malých českých poměrech jsou mocenské pá rukou úzké skupiny lidí, která do značné míry rozhoduje o kariérách ostatních. Akademici K jsou dlouholetými proděkany, profesor Jirák sedí v akreditační komisi (ta uděluje univerzi učit daný obor), docentka Köpplová v grantové komisi (ta přiděluje učitelům vědecké granty stěžejní součástí jejich příjmů). Paní Köpplová vede i agendu důležitých doktorandských st výzkumného pracoviště daného oboru. „Sedí v každé komisi, která vás napadne, nikdo si tedy proti nim nedovolí jít,“ říká anony učitelů fakulty a tento hlas se nese celým oborem – v Praze či Brně. Je to tak všudypřítom nadsázky mluvit o atmosféře strachu, který nad studii médií a žurnalistiky v Česku leží. J vysokoškolští učitelé mají strach, že za kritiku poměrů nedostanou vědecký grant, schválen neprojdou habilitačním řízením. Oborem se nese, že jeho pražští nestoři brzdí vznik konkur samozřejmě těžko dokazuje, pro pozoruhodné houstnutí atmosféry to ale stačí. „Šéfredaktoři také hodně věcí sami. Ale není to tak, že bychom rozhodovali všechno,“ brání se výtce z ko docentka Köpplová. Šance na změnu Když Jakub Končelík s kritikou vystoupil, vedení pražských mediálních studií si ho poslech snahu a dál se nic nedělo. „To je základní akademický princip, nechat všechno vyhnít,“ kom z pracovníků fakulty. Končelík se ale nevzdal a přihlásil se k volbě děkana celé fakulty s „Čekal jsem, že přednesu kritiku a slavně prohraju, k údivu všech mě ale zvolili,“ říká k sám nový děkan, který se z podřízeného šéfů oboru stal jejich nadřízeným. V jeho osobě přichází změna. Do té doby bylo zvykem, že děkanem se stával docent nebo prof bylo v rámci fakultních křídel předjednané a nový děkan si nechal část bývalého vedení a z kontinuitu řízení. Končelík tento nepsaný zákon porušil: neřekl předem, že chce kandidovat titul docenta, chce si do vedení fakulty podle svých slov vzít tým složený z mladých lidí. studiem žurnalistiky a teorie médií nechce před svým nástupem do funkce mluvit. Prý to nav děkanovi, ale řediteli zmíněného Institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Tím je dne celé univerzity Michal Šobr, který do chodu institutu prakticky nezasahuje. Letos mu ale v nástupce by se měl podle představ děkana hledat v otevřené soutěži i mimo fakultu. To by přineslo jiný pohled, jak to ale ovlivní budoucnost novinářského vzdělávání, není za Končelík podotýká, že si dobře uvědomuje, že tak velkou šanci ke změnám jako teď už mít ne chce „v nějaké formě“ prosadit. Výsledek se teprve ukáže. Přitom je třeba počítat s tím, ž nenabízí nijak zvlášť širokou škálu špičkových žurnalistů, kteří by byli ochotni a schopni tu letitý problém českého akademického prostředí s penězi: vysokoškolští učitelé nahání sv činností, za výuku je ale peněz málo – na humanitních oborech do dvaceti tisíc korun měsíč peněz se také řeší přeplněnými učebnami: zatímco na žurnalistických seminářích v Londýně m studentů, v Praze či Brně je to dvakrát víc. Čas na individuální přístup ke studentům pak I nadále bude tedy zřejmě platit, že žurnalistika se bude v Česku učit nejlépe přímo v red akademiky to však může být další důvod, proč své studijní programy spojené s médii předefi jinými humanitními obory. Hra na sólové studium žurnalistiky se nepovedla.