Různé tváře vzdělanosti O způsobech hodnocení vědeckého poznání ****************************************************************************************** * Různé tváře vzdělanosti O způsobech hodnocení vědeckého poznání ****************************************************************************************** 27.4.2011 | rubrika: Společnost | strana: 18 | autor: Jan Horský Počet vysokoškolských absolventů roste a tím stoupá i zájem o grantovou podporu v mnoha ob tyto účely musejí vědečtí pracovníci vykazovat svou činnost. Není ale jasné, jak vlastně s jejich práce oceňovat. Do českých politických debat se znovu vrací diskuse o nové podobě zákona o vysokých školác vnímat ve spojitosti s dalšími debatami: o vhodném systému financování vědy (základního i výzkumu); o kritériích k posuzování vědeckého „výkonu“ institucí, badatelských týmů či jed kritériích, jež mohou posloužit k rozčlenění českých vysokých škol na výzkumné a na vý -uk rozdělení lze v principu jen uvítat); nebo o potřebě posílit roli „externích aktérů“ (vůči byl obezřetnější) a ekonomických podnětů v chodu vysokých škol a výzkumných institucí. Zár zvažovat uvedené otázky ve vztahu k českému školství vůbec. Politická reprezentace má zajisté právo (či dokonce povinnost) nějakým způsobem kontrolova využití finančních prostředků, které poskytuje z veřejných rozpočtů vědeckým institucím a K tomu volí (ona sama či jí ustanovené agentury) vesměs formální, kvantitativní ukazatele. je, co to vlastně je efektivita vědy a jaké dopady na povahu vědecké práce může mít případ zdůrazňování těchto ukazatelů její úrovně. Kdo nám může vládnout Lze vyjít z výroku německého sociologa a ekonoma Maxe Webera (1864–1920), o nějž se jako o z kapitol své nové knihy Dějiny – ideje – společnost (CDK Brno 2010) opírá filosof a socio Havelka. Weber soudí, že „bez výjimky každý, jakkoli utvořený řád společenských vztahů (…) posuzovat podle toho, jakému lidskému typu (…) dává optimální šanci, aby se prosadil jako Havelka ještě upřesňuje, že za onen „řád společenských vztahů“ je možné považovat „každou hnutí, každou občanskou iniciativu, každé sociální seskupení atp.“. Lze snad říci, že stáv organizace veřejných vysokých škol a vědeckých institucí v České republice zatím naštěstí prosadit se většinou jinému osobnostnímu typu, než jaký je dnes již převážně úspěšný v čes (Příklad plzeňské právnické fakulty Západočeské univerzity je, doufejme, výjimkou.) Bylo b stav alespoň uchovat. Proto je třeba mimo jiné najít takový systém financování vědy a kont kvality, který by favorizoval analyticky propracované, jasně zacílené studie o pozoruhodný snad – mohu -li si dovolit špetku idealismu – i racionální, slušné a moudré osobnosti. K tomu je zapotřebí zamyslet se nad tím, zda formalizovatelný a kvantifi kovatelný (kupřík publikací či podílem studentů takzvaného třeticyklového, tedy doktorského studia na celkov vysoké školy) vědecký „výkon“ (na nějž odkazují i některé odstavce návrhu věcných zásad no vysokých školách) je či není identický s kvalitou vědecké práce a s vlastním významem urči počinu pro rozvoj toho či onoho vědního oboru. Jinak řečeno, zda (či do jaké míry) ti, kdo vědecký výkon, jsou totožní s těmi, kteří jsou badatelsky přínosní. Více je lépe? Dnes se již dostatečně mluví o tom, že český školský systém (základní a střední školy) ve důsledku preferuje naučenost před vzdělaností. Platí to v případě, pokud vzdělaností budem schopnost rozpoznat problémy, o nichž je důležité přemýšlet a bádat, a tyto problémy racio jednotlivé případy umět komparovat, uvědomovat si pozměňující vliv různých kontextů na jev studujeme, rozpoznat věcnou analýzu od záměrné ideologické nepravdy apod. Naučeností rozum bezduchou namemorovanost, třeba i poměrně dobrou schopnost orientovat se v soustavě nějaký znaků, avšak bez zvídavosti směřující k otázce, čeho že jsou tyto znaky vlastně symptomy č Substituce vzdělanosti na -učeností se netýká zdaleka jen české společnosti, jak ukazuje k známá práce rakouského literárního vědce a esejisty Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdě der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft, 2006, česky Academia 2009 v překladu To, že se na některých gymnáziích zkoušejí dějiny české literatury testem, v němž mají stu počty postav vystupujících v jednotlivých kapitolách daného románu (tj. „krásné“, „estetic zredukováno na literárně a jazykově bezbarvé, na kvantitativní položku, již lze v případě vybaveného gymnázia odbýt správným klikem na myš), má dnes již své dopady i mezi studenty Většina z nich umí o určitém textu poreferovat. Avšak pokud jej mají interpretovat, je již část z nich obtížné popsat svou pozici vůči textu nebo si povšimnout toho, že nějaké dva t určitý, stejný termín (slovo), avšak pro označení různých pojmů (idejí, myšlenek). Mám zku určeným našim studentům, v němž jsme se ptali, jaký je podle zadané dějepisné studijní lit mezi „církví“ a „sektou“. Namísto dvou vět, které lze z výkladu určeného ke studiu snadno nemalá část studentů přehršel historických fakt z církevních dějin. Někteří jimi hustě pop papíru. Při konzultaci se pak nejeden z nich divil tomu, že je jejich odpověď hodnocená ja Vždyť v dějepisu přece, bránili se, vždycky šlo o to, abychom toho co nejvíc napsali či na nějaké pojmy či jádro věci. Myslím však, že se zatím na českých vysokých školách nejedná o pokles absolutního počtu st studentek usilujících o „vzdělání“ (možná, že se za posledních deset patnáct let počet tak zvýšil). Avšak vzhledem k prudkému nárůstu celkového počtu vysokoškoláků (snaha, aby vysok vzdělání měla polovina každé generace) procentuálně podíl těch, kteří jsou schopni (či cht v modu vzdělanosti, klesl ve prospěch (patrně dnes již nadpolovičního) podílu těch, kteří modu naučenosti. Je to patrně rozdílné po -dle typu vysokých škol a podle odborné náplně j Otázkou pak je, zda – v situaci, kdy většina usiluje o naučenost, ne o vzdělání – bude ško školách vskutku vytvářet tlak, jenž by měl vést k jejich zkvalitňování, jak to předpokláda reformního zákona o vysokých školách. Psavci a badatelé Přeneseme -li se – řekněme – o několik pater výše, můžeme si klást otázku, nakolik se přet nad vzdělaností promítá do způsobu kontroly kvality vědy. Pracovně zde můžeme od sebe odli kteří umějí zdárně vykazovat formální znaky, jež vyžadují poskytovatelé grantů s hodnotící od typu badatelů. S určitou mírou nadsázky řekněme, že psavcům je vlastně blízký modus nau badatelům modus vzdělanosti. Otázkou pak je, který z těchto osobnostních typů nejrůznější favorizují. Netvrdím přitom, že badatelé nemusejí umět psát a že nejsou mnozí badatelé, kt výsledky svých výzkumů mistrovsky zprostředkovat skrze text. Ptám se jen, zda kvantitativn „výkonu“ vědy dovedou tyto píšící badatele odlišit od prostých psavců. Nejsem zdaleka sám, koho trápí typ kolegy, jenž s radostným uspokojením hlásí, že se mu po grantovou podporu projektu třeba rázu „sousedství regionů v tisíciletém vývoji Evropy“. Na že se jeho výzkum bude vlastně týkat, odpovídá, že přece toho, jak to bylo. A dodá, že mu kolektivní monografi e ta a ta historička píše článek o vztazích české a polské exilové vl světové války, ten či onen etnograf nabízí srovnání lidových českých a německých názvů pok či onen archivář zpracuje korespondenci mezi slovenskými a maďarskými chovateli králíků za „To máš přece všechno sousedství regionů,“ uslyšíte ještě na vysvětlenou. Výslednou kolekt pak (krom povinných výtisků zaslaných knihovnám) raději nešířit. Číst to přece nikdo nemus že se za to získaly příslušné body, jimiž se měří vědecký „výkon“. Body stejně hodnotné – se udílejí jiným badatelům a institucím za výzkumně zřetelně zaměřené a poznání vskutku pr antropologické, historické či sociologické studie. Byla by však chyba z nastíněných problémů zbrkle žádat nutné zavedení ryze kvalitativního Takové hodnocení totiž znamená již určitou teoretickou, v horším případě ideologickou, byť předpojatost hodnotitelů, jež by mohla být pro rozvoj vědy právě tak kontraproduktivní jak by nadměrnou akcentací vnějších, formálních, prostě spočetných znaků favorizoval zdatné ps Je tedy zapotřebí neustále hledat vhodný systém kontroly kvality vědy a vysokých škol. Při bych si však dovolil varovat před tím, aby se dávalo hlavní slovo ekonomům a jejich jednos která se snaží vidět vědecké instituce jen na základě prosté analogie se soukromými firmam naopak takový způsob řízení vědy a vysokých škol, který – více či méně intuitivně – dává n jednotlivým fakultám, ale i jednotlivým oborům prostor pro jejich spontaneitu s nadějí, že budou samy určovat směr svého vývoje, s ohledem na vlastní vnitřní (vědeckou, odbornou) ef samozřejmě i s rizikem, že se někdy vkročí do slepé uličky. Zároveň jde ale také o to, aby vysoké školy nerezignovaly na vzdělanost, aby se nepřestalo studenta nahlížet jako na uchazeče o vzdělání, aby se pod hlavičkou výukových vysokých ško se na profesní přípravu, nezahnízdilo i na vysokoškolské úrovni pouhé úsilí o naučenost. Kdo se bojí jaké vědy Často se mluví o efektivitě (popřípadě ne -efektivitě) vědeckého (zejména takzvaného zákla a směšují se různá hlediska, z nichž je možné efektivitu vědy posuzovat. Takováto hlediska velké části paralelní roviny efektivity lze vydělit přinejmenším tři: za prvé tu máme efektivitu viděnou z vnitřní racionality vědy samotné, což znamená, zda te vede k novým poznatkům. Ta je, pokud jde o základní výzkum, těžko jednoznačně měřitelná a co do svého účinku těžko předem naplánovatelná. Je dobré si uvědomit, že výsledek základní předpokládat s mnohem menší pravděpodobností než výsledek aplikovaného výzkumu. Pokud bych základního výzkumu předpokládat s vysokou pravděpodobností, pak bych takový výzkum ani nem se základní výzkum liší od aplikovaného, kde není těžké předpokládat postupy a výsledky. M lidem ekonomicko -technokratického smýšlení jevit jako „efektivnější“. Efektivita základní ukazuje z hlediska vnitřní racionality vědy vždy až s určitým časovým odstupem, nelze ji z za počet publikací, ani za počet patentů, natož za finanční zisk. Toto stanovisko můžeme p profesora Emanuela Rádla (1873–1942). Když shrnuje dějiny biologie, říká: „Je sice pravděp ideje mají jistou vývojovou sílu a šíří se dál za hranice úsilí jednotlivce (…), ale tento v nevědomé sféře ducha; lze jej historicky konstatovat, nikoli vědomě řídit.“ (Dějiny biol novověku, díl II: Dějiny evolučních teorií v biologii 19. století, Academia 2006). Za druhé existuje efektivita vědy ve smyslu jejího socio -kulturního působení. Ať jde o fi dopady vědeckých zjištění nebo o mnohdy komplikovaně zprostředkovávané působení vědeckých zdravotnictví či ekologickou politiku, lze tu mluvit o určitém sociálně -etickém a kulturo vědy. Obávám se, že o této rovině, v níž lze posuzovat vědecký efekt (ve smyslu dopadu, pů vlastně diskuse nevede. V obecné rovině se uzná, že takováto role vědy zde určitě je, avša politických rozhodnutích se k tomuto působení příliš často nepřihlíží. Lze dokonce říci, ž kteří v české společnosti disponují rozhodovací mocí, se tohoto socio-kulturního a obecně dopadu vědy snad až bojí. Ve společnosti, jež příliš vědu nectí, se snáze prosazuje snaha dálniční sítě do chráněných krajinných oblastí. Tam, kde má naopak vzdělanost větší socio je zapotřebí vést i politické diskuse věcněji, argumentačně poctivěji. Ostatně právě při u roviny vlivu vědy se vyjevuje, že vzdělanost nelze redukovat na prostý ekonomický statek, možné si „koupit“ za školné na té či oné vysoké škole. Vzdělanost individua je (také) podí -kulturním poli určité společnosti a jeho spoluutvářením. A za třetí připomeňme ekonomickou efektivitu, to jest nakolik lze aplikací určitého vědeck generovat zisk. Tento pohled je také legitimní, avšak nemůže být výlučný. Absolutizaci toh produktivity je nutné prohlásit za mylnou, a to nikoli z nějakého politického či stranicko hlediska, nýbrž z hlediska ryze věcného, vycházejícího ze samotné povahy a strukturace věd Podle racionality poznáte je Uvedené roviny efektivity jsou projevem tří různých racionalit. Každá z nich má i své irac založení, což znamená, že jejich základy nejsou jakkoli prokazatelné ve své platnosti, nýb kulturně -mentalitního vývoje. Vědecká efektivita v prvém smyslu je vázána na racionalitu založena v hodnotě poznání jako takového. Efektivita ve smyslu druhém souvisí s racionalit hodnot či hodnot, jež by bylo možné pojmenovat jako hodnoty sociálně -etické či nábožensko („zdraví“, „ochrana života“, záchrana „životního prostředí“, vlastní spirituální hodnota p Efektivita ve smyslu využití vědeckých poznatků ve výrobě pro zisk má své místo v ekonomic Ta sama o sobě je ale také jen jednou z (kulturně-relativních) racionalit. Hodnotit vědu ryze podle počtu publikací a dalších vnějškově vykazatelných formálních a hl znaků je do určité míry obdobou jejího hodnocení podle zisku, který přinese její uplatnění aby věda primárně nesla zisk či primárně vedla k publikacím, však vlastně znamená chtít, a svůj hodnotově racionální základ (jako absolutní hodnota se bere pokrok v poznání) a přija ekonomickou či – s dovolením – výkaznickou. Někteří lidé dnes – třeba i nezáměrně a s těmi úmysly – chtějí po vědě, aby vlastně co do svého hodnotového založení přestala být vědou. být prostě odvozována od racionality zisku, nýbrž především od racionalit poznávání. Polit být kreativní dovedností kombinace a vzájemného vyrovnávání vlivu různých racionalit, niko priority ekonomické racionality. Musí umět hájit prostor pro některé hodnotové oblasti, kt nemohou obstát nahlíženy striktně ziskovou logikou. Reforma a reforma Navrhovaný nový zákon o vysokých školách předpokládá, že v několika příštích letech dojde restrukturaci českého vysokého školství. Jedním z jejích rysů bude, jak již svrchu řečeno, vysokých škol na výzkumné (univerzitní) a výukové (odborné). Mezi kritéria, podle nichž by stát, patří i vědecký „výkon“ jednotlivých škol. O to naléhavější dnes je, abychom zabráni ztotožňovat tento výkon s prostým kvantem formálních znaků, natož s ekonomickou rentabilit průměrným příjmem absolventů. Jinak se může stát, že vzniknou také takové vysoké školy uni typu, které budou favorizovat naučenost před vzdělaností a psavce před publikujícími badat důsledku toho zamění univerzitní vzdělání za mechanickou a bezduchou profesní přípravu. A (odborné) vysoké školy vlastně ani vysokými školami nebudou. Mohlo by se tedy stát, že nas deklarovaného úmyslu reformy vysokých škol.